Pětadvacetiletého Jana Princlíka povinná vojenská služba minula. Zatímco řada vysloužilců na ni dnes vzpomíná jako na nutné zlo, on sám si chtěl dobrovolně zkusit alespoň její náhradu – krátce po přijetí na vysokou školu vstoupil do aktivních záloh.

"Zní to možná pateticky, ale vedly mě k tomu vlastenecké pohnutky. Zároveň jsem ale věděl, že mi může jen prospět, pokud se ocitnu v prostředí, kde je vyžadována disciplína," vypráví Princlík.

Po svém nástupu prošel osmitýdenním "přijímačem" a od té doby jezdil každý rok na cvičení, kde se učil střílet ze samopalu, dávat první pomoc nebo rychle postavit protipovodňovou bariéru. Čerstvý absolvent vědy o vzdělávání dospělých je dnes součástí družstva pěšáků, kterému velí řidič sanitky a kde spolu s ním slouží vyučený stavbař, poštovní doručovatel nebo právník.

"Zcela se zde stírají sociální rozdíly. Když s někým absolvujete cvičení, během kterého si sáhnete na samé dno, máte k němu úplně jiný vztah než v běžném životě," dodává Princlík.

Zbývá vám ještě 70 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se