Máme hodně talentů. Nechybí jim motivace ani pozitivní energie, říká šéf českých pětibojařů Bártů

Životního úspěchu dosáhl moderní pětibojař Jan Bártů v roce 1976, kdy si z
olympijských her v Montrealu přivezl dvě medaile. Po skončení velice úspěšné
závodní kariéry se stal trenérem a své dlouholeté zkušenosti zúročil letos na jaře, kdy se postavil do čela Českého svazu moderního pětiboje.

Tomu předcházela pouť po zahraničí, na kterou se vydal v roce 1990 a jež trvala 35 let. V Mexiku se během ní učil španělsky a rozčiloval se nad laxností a nedisciplinovaností svých svěřenců. Ve Spojených státech se mu sice podařilo zavést spolupráci v týmu, ale i po několika úspěšných vystoupeních se objevily hlasy, aby odešel. A v Anglii ho velice potěšilo sedm olympijských medailí pro britské pětibojaře a převzetí Řádu britského impéria za přínos tamnímu sportu. Ve Francii pak pomáhal formovat program k loňským olympijským hrám v Paříži.

Dlouho jste nesportovali? Tělo na cvičení nezapomíná, návrat má i „extra“ efekt na svaly, zjistili vědci

7. 11. 2025 ▪ 2 min. čtení

Kudy vedly vaše první krůčky k velice náročnému modernímu pětiboji?

Vedly po vzoru mých rodičů. Otec byl pětibojař, měl za sebou v roce 1948 i účast na
olympijských hrách v Londýně a po skončení závodní činnosti se plně věnoval trenérské
práci. Maminka byla cvičitelkou v Sokole a oba byli zaměřeni na sportovní všestrannost.
Tímto směrem jsem se vydal i já. Hrál jsem hokej, chodil běhat i plavat a ve společnosti pětibojařů v 11 letech už seděl na koni. Když jsem se pak naučil šermovat a střílet z pistole, tak to byly první krůčky k mému oblíbenému sportu. Velkým povzbuzením byl pro mě titul seniorského mistra republiky, který jsem získal ještě jako dorostenec v 17 letech.

Jak složitá byla vaše cesta k účasti na olympijských hrách v roce 1976 v Montrealu?

Celý náš tehdejší tříčlenný pětibojařský tým byl už v roce 1972 blízko k účasti na
olympiádě v Mnichově. Do nominace jsme se však pro údajně neodpovídající výkonnost
ještě nevešli. Snažili jsme se o to o čtyři roky později a díky pěkným výsledkům v
závodech Světového poháru se nám to podařilo.

Měli jste odpovídající podmínky pro přípravu na tuto vrcholnou sportovní událost?

Byly na amatérské úrovni, ale postupně se zlepšovaly. Nebyli jsme rozmazlení. Například
nám nevadilo, že v zimních měsících jsme v šatnách neměli topení. Spíš nás to zocelilo,
cokoliv nepříjemného naše záměry neovlivnilo.

Stříbro v družstvech a váš bronz v soutěži jednotlivců na olympijských hrách v Montrealu. Co pro vás tyto medaile znamenaly?

Doslova mi změnily život. Už jen to, že stojíte na stupních vítězů, je něco úžasného a
nezapomenutelného. Šlo nejen o obrovskou radost, ale i zisk velice cenných zkušeností.

Bylo vám juniorských 21 let. Co všechno jste chtěl ještě dokázat?

Nominovat se v roce 1980 na olympiádu do Moskvy, což se mi podařilo. Zato přání
zúčastnit se her i o čtyři roky později v Los Angeles, kvůli známému politickému bojkotu,
už vyslyšeno nebylo. Po vzoru Sovětského svazu se řada zemí, včetně Československa,
olympiády nezúčastnila. Škoda, měli jsme zase tým, který mohl bojovat o některou z
medailí. Museli jsme se smířit se socialistickými akcemi pod názvem Družba 84, na nichž
jsem se se závodní činností rozloučil.

Jaký byl váš další život?

Studoval jsem na Fakultě tělesné výchovy a sportu, splnil občanskou povinnost jako voják
základní služby a v pražské Spartě jsem začínal jako trenér. V roce 1986 jsem se pak stal
ústředním trenérem Svazu moderního pětiboje.

V roce 1990 jste se více než nečekaně vydal do Mexika. Jak k tomuto odchodu daleko od domova došlo?

Mezinárodní pětibojařská federace mě vybrala jako lektora s požadavkem, abych v Mexiko
City dva týdny řídil kurz pro tamní trenéry. Když jsem tuto akci dokončil a chystal se k
návratu domů, tak mě překvapila nabídka na pozici šéftrenéra reprezentace. Po krátkém
rozhovoru s manželkou jsem ji přijal.

Musel jste v prvních týdnech řešit hodně věcí, které pro vás byly neznámé?

Byly to velice náročné nejen týdny, ale měsíce. Především tu byla jazyková bariéra, protože
španělsky jsem neuměl. Úplně jiná pak byla celková atmosféra. Navrhoval jsem určité
změny v přípravě i systému – a narazil jsem. Teprve po půl roce se na velké
celostátní schůzi všechno vyjasnilo a dostal jsem důvěru. Několika pěknými výsledky se
potvrdilo, že bych mexické reprezentaci opravdu mohl pomoci.

Takže potom už jste mohl pracovat v pohodě?

Vypadalo to tak, ale najednou přišel šok. Příslušná komise rozhodla, že všem zahraničním
trenérům dává okamžitou výpověď a dál je nebude platit. Takže ze dne na den jsem se i já
ocitl na ulici. Často se tam hodně věcí mění rychlostí blesku, ale zároveň v zemi funguje
systém „dobrých kamarádů“. Měl jsem takového kamaráda i já, a protože měl na
příslušném ministerstvu dlouhé prsty, tak jsem se zase mohl vrátit ke své práci. Toky peněz
jsou tam záhadné, nikdo se v tom nevyzná.

Neuvažoval jste někdy v tom zvláštním životě o návratu do Prahy?

Zpočátku jsem o tom uvažoval a dost vážně, protože mě doslova děsila také ležérnost
mých svěřenců, opožděné příchody na tréninky, jejich nedisciplinovanost. Někdy
jsem byl vzteky bez sebe. Navíc čas u Mexičanů nehraje žádnou roli. Když se třeba na
ulici někoho zeptáte, kolik je hodin, tak se podívá na slunce a odpoví, že jsou asi dvě
odpoledne.

Našel jste způsob, jak na takové chování reprezentantů nějak účinně reagovat?

V klidu jsem se jim snažil vysvětlovat, že pozdním příchodem na trénink škodí sami sobě a
na své představy nikdy nedosáhnou. Časem, i díky mé zlepšující se španělštině, se mi
podařilo především jejich laxnost téměř odstranit.

V osobním životě jste musel řešit také nějaké složitosti?

Především nebylo příjemné, že teprve asi až po roce jsem přivezl do Mexika manželku a v
žákovském věku dvě děti. Museli se tam naučit žít, ale celkem se jim to dařilo. Děti se
brzy naučily španělsky, našly si kamarády a zvykla si i manželka. Bylo velkou výhodou, že
jsme žili v krásné přírodě, mohli se podívat k moři nebo do hor, nechyběly nám kvalitní
potraviny a vyhovovalo nám i počasí. Dařilo se mi v trenérské práci. Snažil jsem se
posilovat sebedůvěru svých svěřenců, díky níž se jim povedlo na mezinárodní scéně
vybojovat řadu pěkných výsledků.

Proč jste tedy po pěti letech z Mexika odešel?

Mají tam šestileté volební období a v roce 1995 se celková situace výrazně změnila.
Úplně se například převrátila celá administrativa. A co bylo vůbec nejhorší, zvýšila se
kriminalita, takže začalo být občas nebezpečno. Začaly se množit únosy za účelem
vydírání a terčem se stávala hezká osobní auta. Uprostřed jednoho volebního mítinku došlo
dokonce k zabití prezidentského kandidáta. Proto jsem se rozhodl pro změnu působiště.
Důležitá pro mě byla satisfakce z dosažené práce. Rodinu jsem po předchozím příjemném
období poslal domů, a když jsem se po splnění svých smluvených povinností chystal ji
následovat, přišla nabídka ze Spojených států, kterou jsem neodmítl.

Co ve Státech bylo jiného než v Mexiku?

Bylo toho dost. Touhu žít a pracovat tam měl z mé generace skoro každý. Avšak adaptovat se na tamní dravý životní styl není snadné, a abych se mu plně přizpůsobil, bylo na mě asi už trochu pozdě. V porovnání s Mexikem jsou to dva rozdílné světy, takže jsem se opět musel pohybovat v nových životních podmínkách. Na mnohé ze svého systému přípravy jsem narážel, ale časem se mi podařilo zavést týmovou práci.

Přestože v roce 1997 získali Američané na mistrovství světa dvě medaile, objevily se
hlasy, abych odešel. Bralo mi to vítr z plachet, a tak jsem začal hledat nové působiště. Štěstí
mi přálo. Ozval jsem se na anglický inzerát, byl pozván na rozhovor a v nabídce mě
potěšila velice zajímavá práce. A tak jsem v roce 1998 na univerzitě v Bathu založil
národní tréninkové centrum. Bylo to pro mě vysvobození.

Rodina jela do Anglie s vámi?

Bohužel, manželka i obě studující děti zůstaly ve Spojených státech a teprve po deseti
letech se vrátily do Evropy.

V čem především byla vámi zmíněná práce zajímavá?

Když jsem si přečetl požadavky tohoto tréninkového centra na člověka, který by je měl ke
spokojenosti zvládnout, tak jsem je považoval pro sebe doslova jako ušité. Chtěli nastavit
parametry, připravit cestu k optimální přípravě národního družstva, věnovat velkou
pozornost výběru talentů a jejich trenérů, vytvořit systém s dlouholetým výhledem. Nešlo
tedy o příchod, trénink na nějakou akci a získat medaili.

Z nabídky bylo jasné, že půjde o dlouhodobou práci. A protože jsem se všemi záměry souhlasil, dostal jsem i plnou podporu. Pokud jde o délku pobytu, tak v mých představách bylo šest let a nakonec to bylo 24 let a osm měsíců.

Co podstatného jste v těchto letech prožil?

Především se mi tam podařilo zúročit všechny zkušenosti, které jsem do té doby v Mexiku
a Spojených státech získal. Postupně jsem se podílel na plnění všech požadovaných
záměrů a oslavoval jsem zisk tří zlatých a čtyř dalších olympijských medailí pro britské
reprezentanty. Mimochodem dva zlatí pětibojaři z olympiády v roce 2021 v Tokiu udělali
své první krůčky právě v tomto středisku.

Jaké byly finanční možnosti a na co všechno byly peníze potřeba?

Předchozí čtyři semestry s ekonomickou tematikou při mém vysokoškolském studiu mi
při této bohaté činnosti pomohly k financování našeho programu. Když jsem nastoupil, byl
rozpočet 250 tisíc liber a za mého působení se zvýšil na 7,5 milionu liber. Zahrnoval
náklady na trenéry, sportoviště, podporu závodníkům, materiál, mezinárodní soutěže,
tréninkové tábory. Prostě všechno, co bylo pro růst talentovaných mladíků až po
reprezentaci potřeba. Proto mě moc těší, že z desetiletých žáčků se stali olympijští
medailisté či světoví premianti. I tato skutečnost mi pomohla udržet se v této činnosti tak
dlouho.

Takže všechna ta léta jste prožil v pohodě a v radosti nad dosaženými úspěchy?

S výjimkou roku 2017, kdy do naší činnosti vstoupila velká krize. Nebyli spokojeni
sportovci ani trenéři, začaly se hroutit mezilidské vztahy. Bylo to demotivující a velice
obtížně se tím dalo projít. Některé situace byly hraniční a terčem nepohody jsem se stal i
já. Nechyběly ani výroky: vyhoďte toho Bártů, už na to nemá! Byl to pro mě moc těžký
rok, ale přežil jsem ho a zůstal na svém místě.

Následující rok byl už zase pohodový?

Výrazně lepší. Došlo k výměně trenérů, vytvořil se nový tým a po černých mracích zase
začalo svítit slunce. Velice vydařený pak byl rok 2019, v němž se podařilo vyhrát skoro
všechno, čeho jsme se zúčastnili.

Co vám téměř čtvrtstoletí pobytu v Anglii dalo?

Především mi pomohlo profesionálně i lidsky se realizovat. Nemalé díky pak patří mým
zaměstnavatelům, kteří mi v mé činnosti nechali volné ruce. Přitom se v ní točily miliony
liber a byla potřeba stoprocentní zodpovědnost. Proto jsem rád, že zavedený systém dál
funguje a přináší opět cenné úspěchy. Velice si pak vážím toho, že na univerzitě v Bathu
jsem obdržel čestný doktorát a před dvěma lety za svůj přínos tamnímu sportu Řád
britského impéria. Toto ocenění po podpisu královny Alžběty II. jsem převzal v Praze na
slavnostním ceremoniálu od britského velvyslance.

V roce 2022 jste se z Anglie dost nečekaně vydal do Francie. Co vás k tomu vedlo?

V té době jsem byl už v důchodu a chtěl se vrátit domů. Jenže mi telefonoval jeden
kamarád a informoval mě o možnosti spolupracovat na přípravě olympijských her v Paříži. A
tak jsem se jako konzultant zapojil do francouzského programu. Nebylo to pro mě jednoduché, ale snad se mi hlavně organizační přípravu na tuto vrcholnou sportovní akci podařilo nasměrovat. A byla to už opravdu má poslední zahraniční činnost.

V Paříži jste byl rovněž svědkem posledního olympijského závodu v parkuru, který
od té doby vystřídala překážková dráha. Co říkáte této změně?

Určitě nejen pro mě je to bolestivá změna. Vždyť 112 let měly koně v moderním pětiboji
své pevné místo. Avšak už před deseti lety začaly především ve Spojených státech velké
tlaky na zrušení parkuru. Američané se také výrazně podepsali na zařazení překážkové
dráhy, která je u nich populární, na které už před pěti lety řada mladých pětibojařů začala
trénovat a pro současnou generaci už samozřejmě není žádnou novinkou. Všem
pětibojařům, kteří na koních bojovali o co nejlepší umístění, zůstaly jen vzpomínky. A mně
navíc i z Paříže moje fotografie posledního čtyřnohého fešáka, který uzavřel bohatou
olympijskou historii v parkuru.

Chtěl jste i po návratu domů pokračovat ve své trenérské práci?

Neměl jsem to v úmyslu, obával jsem se, že bych do zdejšího prostředí nemusel
zapadnout. Nicméně když jsem byl několikrát v kontaktu s předsedou svazu a dalšími lidmi, s kterými mám dobré vztahy, začal jsem cítit, že bych snad mohl pomoci. Přesto
jsem chvíli při nabídce možnosti zapojit se nějakým způsobem do současné svazové
činnosti váhal.

Nakonec jsem si však řekl, že by bylo vhodné i správné vrátit své zemi
aspoň něco z toho, co mi v mých mladých letech poskytla a co jsem se v ní naučil. V
lednu jsem sice oslavil už 70. narozeniny, ale na svůj věk se cítím dobře. Asi je to i tím, že
jsem celý život zůstal u sportu, pracoval s mladými a neměl čas stárnout a
zakonzervovat se.

Jaké jsou vaše první poznatky z funkce sportovního ředitele?

Zatím zjišťuji, jak český pětiboj funguje. Seznamuji se s prostředím i lidmi a zároveň už
mám nějaké plány. Za prvořadé považuji posílení struktury systému. Těší mě, že máme
hodně talentů a nechybí jim motivace ani pozitivní energie. Jsem rovněž spokojen, že mám
respekt a věřím, že najdeme společnou řeč.

Nevidíte komplikace v nedostatku peněz?

Symbiózu ve financování mezi Národní sportovní agenturou a Duklou Praha, kde je
soustředěno nejvíc pětibojařů, považuji za ideální. Mé zkušenosti z Anglie prozrazují, že je
nutné mít vyvážený rozpočet a kvalitní odborníky, kteří s ním pracují. Potom je i dost
peněz na kvalitní přípravu.

A jak jste spokojen s letošním vysvědčením českých pětibojařů na vrcholných akcích?

Moje pochvala míří na adresu řady závodníků z různých věkových kategorií, kteří dosáhli
na medaile, jež se nečekaly. Lucie Hlaváčková se stala juniorskou vicemistryní světa a s
Kateřinou Váňovou získala stříbro ve štafetě na mistrovství Evropy dospělých. Matěj
Lukeš doběhl druhý ve finále Světového poháru a týden nato vybojoval světové stříbro ve
štafetě s Markem Gryczem. Další cenné kovy přivezli junioři z evropského šampionátu a
ani mládežníci nezůstali pozadu. Je to důkaz, že český moderní pětiboj se vydal správnou
cestou.