„Němci by s námi měli zůstat“. Historici otevřeli obálku s údajně posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka, větší část je v angličtině

Osazenstvo slavnostního sálu na zámku v Lánech v pátek dopoledne ztichlo a viselo na rtech historičce Dagmar Hájkové z Masarykova ústavu. Ta začala číst údajně poslední slova prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, která měl nadiktovat krátce před svou smrtí v září 1937 do dopisu svému synu Janovi, diplomatovi a pozdějšímu ministru zahraničních věcí. Tajemná bílá obálka byla po 88 letech slavnostně otevřena za přítomnosti současného českého prezidenta Petra Pavla, Masarykova prapravnuka Tomáše Kotíka a několika historiků.

Po otevření měli odborníci na místě pár minut na to, aby dopis přečetli a odhalili, jestli nejde o falzifikát. Během toho probíhaly živé rozhovory pro Český rozhlas, celý sál se ale většinou soustředil na pravý roh, v kterém probíhala identifikace dopisu. Ten nakonec označili historici za autentický – je psán rukou Jana Masaryka. Co ale není jisté, je jeho přesná datace. Dopis má pět stran a je z větší části napsán v angličtině. Podle historiků pochází pravděpodobně ze 30. let, nejspíše ale z roku 1934.

„Pravděpodobně z léta roku 1934. To ale nic nemění na tom, že to jsou slova vyřčená ve chvíli, kdy se Masaryk domníval, že je na konci své cesty. V tomto dokumentu se hlavně hovoří o tom, jak by se měl uspořádat jeho pohřeb a taky se používá slovo hlupák,“ začala historička Dagmar Hájková.

Prezidenti

Autorita českého prezidentství má silnou tradici založenou Masarykem

12. 1. 2023 ▪ 6 min. čtení

Text v obálce, který diktoval TGM svému synovi v době, kdy se domníval, že brzy zemře, četla Hájková útržkovitě a překládala jej volně. Jeho znění přináší HN přímo ze sálu:

- „Jsem nemocný. Vážně nemocný. Je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci. Víte jak, ale musíte být opatrní. Pozor. Ale víte, jak se chovat. A nemusím vám říkat nic více. Jsem neschopný, skutečně zcela neschopný.“

- „Němci by s námi měli zůstat. Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“

- Slovenského krajně pravicového politika Andreje Hlinku Masaryk označil v dopise za hlupáka, že udělal chybu s Maďary, ale říká: „Musíme mu odpustit.“

- „Musíme aranžovat moji smrt, musíte udělat velký funus. Proč kolem toho dělat nějaké velké šarády. Protože jsem byl stejně hloupý jako ti ostatní, ale ať udělají funus.“

- „Naši lidé jsou v pořádku, ale když zůstanete v klidu.“

- „Celá filozofie naší politiky. Češi jsou praktičtí pracující, Němci mají jistou poctivost, ale ukradnou jistě víc.“

- „Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat. Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché, hádejte se a hádejte se s nimi.“

- „Lidé se bojí smrti, ale to není nic, čeho byste se měli bát, jenom si musíte koupit nové šaty. To je všechno. A hlavně funus.“

Byl to živý člověk a měl chyby

Ve slavnostním sále, kde bylo dřív kino a který zdobí největší státnický obraz Masaryka na koni, promluvil ještě před otevřením obálky prezident Petr Pavel. „Je bezpochyby symbolem, ale byl živý člověk a jako živý člověk měl chyby, stejně jako politik měl chyby. Byl to politik, který vykonával svůj úřad s důstojností a velkou morální integritou a dával důraz na pravdu a vlastenectví,“ uvedl. 

Odhadovat dopředu, co by v obálce mohlo být, nechtěl. Nicméně řekl, že by bylo dobré si připomenout, zvlášť v předvolební době, Masarykův citát: „Vlastenectví je láskou ke svému národu, ne nenávistí k ostatním.“ 

Masarykův prapravnuk Tomáš Kotík na otázku, co by mělo z odkazu Masaryka přetrvávat, odpověděl stručně lámanou češtinou: „Žít čestně a chránit demokracii.“

Pravnučka TGM Charlotta Kotíková se nemohla kvůli zdravotnímu stavu osobně zúčastnit, připojila se proto alespoň na dálku online. „V tomhle světě, jak to teď vypadá, by mě potěšilo, kdyby tam byla slova humanitní. Že by lidé na sebe měli být hodní, že by se k sobě měli chovat slušně. Myslím, že bychom to strašně potřebovali,“ řekla před otevřením obálky. 

Bílou zalepenou obálku věnoval v 90. letech Národnímu archivu Antonín Sum, který spravoval pozůstalosti Jana Masaryka. Rozhodl se, že ji na dvacet let zapečetí, a v roce 2005 ji odnesl s tímto požadavkem do archivu. Obálku tehdy převzal historik Jiří Křesťan. „Řekl mi, že o té obálce věděly vnučky a že se radily o tom, že v roce 1996 ještě nebyl čas na předání,“ vzpomínal Křesťan. Její obsah tak doposud nikdo z dnešních žijících osob neznal.

Během let, kdy se o existenci obálky vědělo, se rojily různé nápady, jak by mohl její obsah vypadat. Odhadovalo se, že by to mohlo být poselství národu, že mohl být napsaný v angličtině, další doufali, že by uvnitř bylo sepsáno nějaké skandální rodinné tajemství Masaryků. A panovala i obava, že by mohlo jít o falzifikát. 

Pro celý příběh je důležitý kontext září roku 1937, kdy byl už Tomáš Garrigue Masaryk velmi nemocný. Prodělal již několikátý atak mrtvice. „Bylo vůbec možné, aby po ataku mrtvice 1. září starý prezident diktoval svému synovi nějaké poselství? Zpočátku jistě ne, ale potom se zdálo, že prezidentův stav se stabilizuje, lékařské zprávy od 3. září byly stále optimističtější,“ píše historik Jiří Křesťan ve studii o tajemství zapečetěné obálky.

Křesťan se domníval, že Tomáš Garrigue Masaryk nemohl kvůli svému podlomenému zdraví v září roku 1937 namluvit nějakou souvislou závěť či odkaz národu. „Na to byl dopad mrtvice příliš devastující. Mohl se však pokusit aspoň útržkovitě sdělit svému synovi něco, co považoval v tu chvíli za důležité. Mohlo se to stát někdy mezi 3. (či spíše 5.) a 11. zářím,“ popsal.

Že se prezidentův stav zlepšoval, uváděli i novináři České tiskové agentury (ČTK) přítomní tehdy v Lánech. Ve svých vzpomínkách pracovník ČTK Augustin Novák napsal, že v pátek 3. září „byl nemocný celý den při jasném vědomí, vnímal svoje okolí, reagoval na otázky; také mluvil a zřetelnými slovy projevoval svoje přání. Mluvil také po všechny dny následující.“

Prezident Masaryk zemřel 14. září 1937 v Lánech. Jeho osobní lékař Adolf Maixner přítomným tiše oznámil: „Tomáš Garrigue Masaryk právě skonal.“ Jeho dcera Alice Masaryková pak ze zvyku v místnosti otevřela dokořán okno. První předstoupil před novináře se zprávou o otcově skonu Jan Masaryk (měl mimochodem toho dne jedenapadesáté narozeniny): „Jak krásně žil, tak krásně zemřel. Nemůže se o něm říci, že zhasl. Nezhasl – dohořel. Potřeboval už takového odpočinku. I toho posledního, věčného.“