Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa ocenil obvodního soudce pro Prahu 5 Jana Šotta, který vedl soudní spor se stranou Věci veřejné a Vítem Bártou. Odvedl poctivou práci a Baxa o něm v rozhovoru pro HN říká: "Měl jsem trochu pyšný pocit, že jsou v justici takoví soudci."

HN: Kolik takových neobjevených Šottů v justici je?

Veřejnost nás vnímá hlavně přes několik známých tváří, ale vezměte si, že tady je tři tisíce soudů. A takových, jako je kolega Šott, bude určitě mnohem, mnohem víc. Jenom se o nich neví.

HN: Bude víc dobrých soudců, když je teď chce ministerstvo vybírat v konkursech s jasně danými pravidly?

Ne. Ta myšlenka je správná, ale začíná zprostředka. Chybí tady debata, jaké soudce vlastně chceme. Než přišel soudce Šott, leckdo si soudce představoval jako moudré, bělovlasé pány - takové ty americké federální soudce. Nakonec vidíte, že ten mladý rybízek, třiceti-čtyřletý, může být velmi kvalitní a přesvědčivý.

HN: A podle toho nastavit ta kritéria?

Ano. Soudce se nestane soudcem, musí uzrát. Protože podle toho, jak pravidla nastavíte, vám může z konkursů vzejít šedá průměrnost anebo elita. Vláda ve svém programovém prohlášení řekla, že funkce soudce je vrcholem právnických profesí. Ha, ha - kde to je?

HN: Transparency International tento týden zveřejnila analýzu, že soudy v korupčních případech rozhodují dost odlišně - jednou dají starostovi za jedenapůlmilionový úplatek pět let natvrdo, exsenátorovi ODS Novákovi za 43 milionů jen podmínku a pokutu. Souhlasíte?

Uvědomme si, že korupce je hrozně skrytá a vždycky se bude těžko dokazovat. Musíme přemýšlet o jejích příčinách - vytvoří se tam, kde má podmínky. Pokud se bavíme třeba o té státní správě, je to dáno tím, jak je nekvalitní a nestabilní. Zákon o státní službě je desetiletý evergreen, a proto se na institucích opakují příchody a odchody určitých družin po každých volbách. A často jsou v těch družinách skrytí takoví ti poradci poradců... Kdyby skutečně toho přicházejícího ministra vítal sir Humphrey, bylo by to jiné.

HN: Jde také o to, jestli se ty sporné případy nemají dostat k soudu, kde by se rozhodlo. Třeba případ údajné korupce lidí kolem exministra Drobila.

Určitě. Jestli jsou důvody pro podání obžaloby, tak by se podat měla. Jakmile ty věci zůstávají v šuplících, tak vy novináři budete - a to je jasné - donekonečna psát, že je to divné.

HN: Když jste u těch šuplíků, v redakci máme tři takové plné odmítavých odpovědí na žádosti, aby nám úřady řekly, jak platí vrcholné úředníky. Přitom podle vašeho rok starého rozsudku to musejí dělat. Marnost, ne?

Co vám můžu poradit... Suďte se.

HN: Oni říkají: je to ochrana osobních údajů, platy a odměny nezveřejníme. A hotovo.

Já jsem rád, že jste v tomhle důslední. Ten náš rozsudek asi mohl být lépe odůvodněný, možná i proto ho ta státní správa nerespektuje. Chybí v něm dva tři odstavce navíc. Ale ten princip byl jasně vyslovený. Proč je tady zájem znát platy? No protože je tady dojem, že na to, kolik nás ten stát stojí, se dělá málo. Najednou zjišťujeme, že úředníci nemají špatné peníze - a přesto rozhodují mizerně.

HN: Tak to dořekněte. Proč to nemá být tajemstvím?

Je moje svobodné rozhodnutí, že jsem se rozhodl pro veřejnou sféru. Takže veřejnost má právo, protože platí daně, vědět, co se děje se státními penězi. Ostatně státní rozpočet je úplně normální zákon.

HN: Nikdo vás ale neposlouchá.

No jistě, naše možnosti jsou omezené. Já tady nemám podzemní garáže, odkud bych vyjel s tanky a vynutil si to. Soudní rozhodnutí prostě musí prosadit někdo jiný. Je to kapka na kámen, za nějakou dobu ta voda do kamene udělá důlek.