Habsburkové dali střední Evropě životaschopný model, úvahy o obnovení podunajského sdružení jsou však v době EU nadbytečné, říká historik Hrbek

Přesně před půl tisíciletím, 29. srpna 1526, zahynul po prohrané bitvě s Turky u Moháče český a uherský král Ludvík Jagellonský. Tím se otevřela cesta do čela rozlehlého středoevropského soustátí pro nového panovníka Ferdinanda I. Habsburského. K vládě tohoto šlechtického rodu byli nejpozději od dob T. G. Masaryka čeští historici i politici kritičtí, převažující polistopadový názor na dynastii je už vstřícnější. „Našli způsob, jak věci organizovat a ovládat i za neustále se měnící vnější situace. Dali střední Evropě životaschopný model, který dlouho fungoval. Samozřejmě přicházely i války a problémy, avšak 400 let ten komplikovaný systém vydržel, což je obdivuhodné,“ hodnotí Jiří Hrbek z Historického ústavu AV ČR. Konec habsburského panování i celé říše podle něj přinesla neochota k politickým reformám a demokratizaci a hlavně první světová válka. Hrbek se v rozhovoru dotýká také pobělohorské rekatolizace českých zemí, zamýšlí se nad ekonomickou úrovní monarchie a nad příčinami, proč se Češi nakonec postavili proti její další existenci. Vyjadřuje se rovněž k úvahám o obnovení těsnější spolupráce v Podunají.   

Co kdyby bitva u Moháče v roce 1526 dopadla jinak? Mohl král Ludvík Jagellonský přežít, nebo dokonce Turky porazit?

Ludvík mohl vyhrát, kdyby nebyl tak zbrklý – vypravil se do útoku proti Turkům bez zajištění. A také kdyby počkal na pomoc, než například dorazí jednotky uherského velmože Jana Zápolského nebo jednotky z Čech. Porážka odpovídala jeho mládí a nezkušenosti na vojenském poli.