Zneužívání v církvi je systémový problém. Nejde v první řadě o sex, ale o moc, říká bývalý diecézní soudce

V prostředí české katolické církve se podle psychologa a právníka Ladislava Koubka a zakladatele spolku Pro čistou církev Jana Rozka stále nedaří otevřeně a systematicky řešit případy sexuálního zneužívání. V rozhovoru pro Spotlight Zuzany Tvarůžkové otevřeně popsali nejen vlastní zkušenosti, ale i mechanismy, které podle nich vedly k dlouholetému mlčení.

Před dvěma lety iniciovali výzvu podepsanou dvěma tisíci lidmi, která žádá důsledné vyšetřování případů a vyvození odpovědnosti konkrétních biskupů. „Rok jsme nedostali žádnou odpověď,“ uvedl Koubek k reakci Vatikánu.

V katolické církvi muži stále rozhodují, jak mají ženy nakládat se svým tělem a životem. Ty už se ale ozývají

29. 1. 2023 ▪ 15 min. čtení

Rozek, bývalý soudce diecézního soudu, popsal své první střety s institucí jako „narážení na zeď“. „Všechny případy se zametaly pod koberec, kněží se nechali z jedné farnosti přesunovat do jiné,“ řekl. Pokud už situace budila pozornost, řešením podle něj býval přesun do jiného města nebo země, aniž by místní věděli, koho přijímají.

Nejde o jednotlivá selhání, ale systémový problém

Sám byl podle svých slov z funkce odvolán poté, co začal obětem pomáhat. „Za pomoc obětem jsem přišel o takzvanou dobrou pověst,“ uvedl. V kostelích pak podle něj zaznívalo upozornění, aby se na něj lidé neobraceli.

Koubek do debaty vstoupil i jako člověk, který si zneužíváním prošel. Trauma z dětství se podle něj dlouho skrývalo pod povrchem. „Celé trauma se vynoří až později, po letech,“ popsal. Z odborného pohledu upozornil na závažné statistiky: „Podle průzkumu 13 procent obětí zneužití spáchá sebevraždu.“ Oba hosté zdůraznili, že nejde jen o jednotlivá selhání, ale o systémový problém.

Podle Rozka však setkání s prezidentem republiky Petrem Pavlem začátkem měsíce přineslo obětem zásadní moment uznání: „Konečně došly k někomu, kdo je bere vážně.“

Církev se bojí, že bude muset dát obětem víc než jen svatý obrázek, říká k Vatikánské smlouvě žena znásilněná knězem

12. 3. 2025 ▪ 8 min. čtení

Problémem je zneužívání moci a celibát

Psychické následky podle něj zahrnují posttraumatickou stresovou poruchu, deprese, úzkosti i narušenou schopnost důvěřovat autoritám. Oběti často využívají obranné mechanismy jako vytěsnění či potlačení. „Velmi časté bývá, že se to zasune někam hodně hluboko a po letech může nějaká událost to trauma znovu vyvolat,“ vysvětlil. Rozek doplnil, že řada žen se ozývá až ve chvíli, kdy jejich vlastní dcera dosáhne věku, v němž byly zneužity ony samy – tehdy podle něj „už mají sílu to začít řešit“.

Oba hosté upozornili, že jádrem problému není jen sexualita, ale především moc. „Nejde v prvé řadě o sex, je to o zneužití moci, dominance,“ řekl Rozek. Pachatelé si podle něj oběti dlouhodobě „připravují“, budují si jejich důvěru a izolují je. Koubek hovořil o systémových faktorech, které situaci násobí: „V katolické církvi jsou dva obrovské problémy – zneužívání moci a celibát.“

Podle něj část církevních představitelů reaguje zlehčováním: „Ono se to děje všude. Stanou se lidem i horší věci. Nebo jsme jenom lidi.“ Taková vyjádření podle něj odvádějí pozornost od odpovědnosti instituce.

Cílem je změna přístupu

Rozhovor otevřel i otázku rozdílů mezi církevním a civilním řízením. „V tom církevním oběť nemá postavení oběti, ale má pouze postavení svědka,“ upozornil Koubek. Rozek dodal, že většina případů se k civilním soudům vůbec nedostane – často kvůli promlčecím lhůtám nebo proto, že jsou oběti přesvědčovány, aby věc řešily interně. Připomněl i výrok kardinála Dominika Duky, který téma označil za „pouhou hysterii“.

Naději oba vidí v generační obměně části církevních představitelů i v tlaku veřejnosti. „Ta organizace se jmenuje Pro čistou církev, ne proti církvi,“ zdůraznil Rozek.

Koubek dodal, že cílem není úplné vymýcení zla, ale změna přístupu: „Aby se to dělo výrazně méně než dosud.“ Podle obou je klíčové, aby odpovědnost nepřebírala jen samotná církev, ale aby konal i stát – a aby oběti už nemusely bojovat o samotné uznání toho, že jejich příběh je skutečný.