Čeští politici tragicky selhávají. V Evropě stojí zcela mimo hlavní proud, říká politolog

Česko v Evropě ztrácí partnery, s nimiž by bylo schopno prosazovat své zájmy, míní odborník na mezinárodní politiku Jakub Eberle z Institutu mezinárodních studií FSV UK. „Naši politici tragicky selhávají i při budování aliancí v evropských politických rodinách, které se formují v Evropském parlamentu – jak ODS, tak ANO 2011 bohužel stojí mimo hlavní proud, kde se rozhoduje o zásadních věcech,“ dodává. V rozhovoru se zamýšlí také nad budoucím postavením Německa a Polska a zdůrazňuje potřebu, aby Evropané při současném oslabování globálního řádu hledali spojence i v podobě Austrálie, Japonska či jihoamerických států.

Jaká je budoucnost NATO? Přežije, nebo bude vystřídáno nějakou novou evropskou bezpečnostní organizací?

NATO nejspíš přežije, protože už vytvořilo struktury, na kterých spolupráce dál může běžet. Máme velitelství, zaběhnuté kanály komunikace či budovy. Jde i o výzkum, společná cvičení a mnoho dalších programů. Organizace málokdy umírají, spíš se stávají méně relevantními. Otázkou tedy je, jakou NATO bude hrát roli. Pokud se z něj USA stáhnou nebo v něm svoji účast omezí, tak jeho role bude menší a začnou se hledat alternativy. Ne však v nových organizacích, ale na základě toho, co tu už je.

Takže by NATO vydrželo i bez USA?

Určitě, bylo by však výrazně méně významné. Když ale zbylých 31 spojenců bude chtít dál sdílet informace nebo jakkoliv jinak spolupracovat, tak je pro ně lepší využít stávající struktury než budovat něco nového. Když se ovšem v poslední době dívám, jak se evropská bezpečnost pohybuje kupředu, vidím čím dál častěji různé „koalice ochotných“, vedených vždy nějakými většími evropskými státy. Právě tyto koalice pak flexibilně spolupracují.

Jsou rozpory mezi USA a Evropou dány tím, že do Bílého domu přišel Donald Trump, nebo budou pokračovat i po jeho odchodu a nic se už do původních kolejí nevrátí?

Nejsem si jistý, že tu už po Trumpově prvním prezidentství vůbec nějaké původní koleje zůstaly. Je ale nutné rozlišovat mezi dvěma rovinami. Jedna věc jsou dlouhodobé trendy, kdy zájem a schopnost USA angažovat se v Evropě tolik jako za studené války a krátce po ní logicky klesají. Za prvé mají jiné priority, Čínu a Indo‑Pacifik, za druhé se relativní síla Ameriky, ekonomická i vojenská, vzhledem k ostatním zemím snižuje. To, že se Američané brání vydávat tolik peněz na obranu Evropy, když samotné evropské státy na své obraně chtějí šetřit, je také pochopitelné a nezačal s tím Trump. Jinou věcí je, že politika Trumpovy administrativy je extrémně disruptivní, rozvratnická. Joea Bidena a jeho demokratů bychom se určitě neptali, zda USA vystoupí z NATO. Osoba prezidenta se opět změnit může, i když nemůžete vyloučit, že toho současného vystřídá třeba stávající viceprezident J. D. Vance a že to bude ještě horší. Rozhodně by tedy byla chyba přemýšlet o Trumpovi jako o výjimce. Trump reprezentuje silný proud americké politiky, se kterým musíme počítat i do budoucna.

Rozhovor

Rusko čekají obrovské problémy, země směřuje k sociálně-politickým bouřím

18. 3. 2025 ▪ 11 min. čtení

Nezačne se právě pod americkým tlakem, který stupňují i obchodní sankce, Evropská unie měnit ve federaci?

Eurofederalistů v Evropě už mnoho nezbylo, může se však více centralizovat na základě řady společných opatření, a to i finančních. Když se třeba rozhodne, že jedním ze způsobů, jak podpořit obranu, bude vydání evropských dluhopisů. To by přineslo společným orgánům, například Evropské komisi, velkou moc. Stejně jako rozhodnutí o navýšení unijního rozpočtu.

Stejně tak ale může nastat i její rozvolňování v důsledku dalšího vzestupu nacionální pravice.

I to je možné si představit. Jak v Evropě, tak v USA nyní politika nejde jedním směrem, na němž by se shodlo třeba 80 procent politiků a voličů. Je velmi polarizovaná a vyhrocená. Ani evropská integrace není v současnosti samozřejmostí a například v Německu se o tom zrovna dost mluví. Stejně jako o tom, že jak na záchranu Evropy, tak i demokracie nemáme mnoho času. A že selhání mainstreamových demokratických stran může znamenat, že přijdou úplně jiní sekáči.

Nebyl by příchod takových sekáčů reakcí voličů na nezvládnutou migraci?

Migraci nelze pominout, byla by to však příliš jednoduchá interpretace. Za posledních 15 let lidé v Evropě schytávali jeden zásah za druhým. Měli jsme tu přece globální finanční krizi v letech 2008 a 2009, která se v řadě zemí protáhla. V jižní Evropě mnoho mladých lidí připravila o budoucnost, ve Španělsku bylo jednu dobu přes 50 procent z nich bez práce. Přišel rovněž covid, který pro celou generaci mladých lidí znamenal trauma na léta. I celá ekonomika dostala těžký zásah. Migrace samozřejmě také přináší těžkosti. V Německu se zrovna ukazuje, jak ohromný problém tam úřady mají i s odsunem těch cizinců, kteří by měli podle práva zemi opustit. Bavme se ale také o tom, zda je to problém samotné migrace, nebo disfunkčního státu, na němž se i v tak bohaté zemi příliš šetří. Tolik, že v Německu najednou nemáte železnice, které by jezdily včas, nemáte dostatek uniforem pro armádu a nakonec ani školy, které by se nerozpadaly.

Jaké tedy bude postavení Německa v budoucí Evropě?

Německo je příliš malé, aby Evropě dominovalo, a příliš velké, aby Evropa mohla fungovat bez něj, nebo dokonce proti němu. V každém případě jde o jedinou zemi, která kontinentu dlouhodobě může udávat leadership. Německá politická elita, kancléř Friedrich Merz a šéfové dalších mainstreamových stran, si to uvědomuje a o tuto roli stojí. Naráží to ale na to, že pak musí dělat i věci, které nejsou v německém zájmu. Tím mám na mysli ono vydávání evropských dluhopisů a větší unijní rozpočet. Navíc musí brát ohledy na své voliče, kteří mohou mít jiný názor.

V Německu se nyní mluví o nových zbrojních programech. Nezačne usilovat o jaderné zbraně?

Debata se o tom již vede, i ze strany Merze. Výsledek hodně závisí na tom, co udělá americká administrativa. Pokud by USA své jaderné zbraně z Německa stáhly, tak se může začít hrát jinak. Podle mě zatím převažují argumenty, aby Německo vlastní jaderné zbraně nemělo. Když se v této věci prolomí tabu a nějaký další stát si je obstará, tak si je začnou pořizovat i ostatní – a o nekontrolované šíření jaderných zbraní opravdu nikdo nestojí. Naopak úvaha, že by se nad Evropou roztáhl francouzský nebo i britský jaderný deštník místo amerického, se mi zdá zajímavá.

Když se spolu bavíme o Německu, tak vycházíme z toho, že tam mainstreamové strany vydrží u moci. Nevytlačí je však třeba za nějakých deset let AfD?

Do deseti let mohou krajně pravicové politické síly vládnout v Evropě leckde. Budoucnost se může dost lišit od toho, na co jsme zvyklí z nedávné minulosti.

Co by konkrétně znamenalo, pokud by Německo vedla AfD?

Záleželo by i na tom, s kým by vládla. Došlo by k posunu doprava, ne ale tolik jako v USA za Trumpa, protože německý kancléř takové postavení jako americký prezident nemá. Snad by to mohlo vypadat jako dnes v Itálii, kde vládne šéfka krajně pravicové strany Bratři Itálie, premiérka Giorgia Meloniová. Což by tedy i v Německu znamenalo malou vstřícnost k migraci, ale snad také udržení základů evropské spolupráce. Neznámých je však mnoho, takže mám obavu, abych zbytečně neplácal.

Když před Německem stojí tak nejistá budoucnost, na co by se mělo připravit Česko?

Jsme na Německu silně závislí ekonomicky i politicky. V některých věcech by tuto závislost bylo žádoucí snižovat. Například bychom měli více investovat do vlastního výzkumu, abychom tu jen nepracovali pro německé automobilky a strojírenské firmy. Bylo by to ale velice drahé a žádná politická síla u nás nemá odvahu říci, že budeme dávat na výzkum dvakrát nebo třikrát víc než dnes. Z politického pohledu by naše pozice měla být konstruktivní, ale čistě pragmatická, více bychom měli přemýšlet, co jsou naše skutečné zájmy a s kým jsme schopni je prosazovat. Někdy s Německem, jindy proti němu. Vztahy v mezinárodní politice i uvnitř EU nejsou jako vztahy mezi partnery v rodině, ale spíše jako vztahy uvnitř sdružení vlastníků bytů v jednom domě. Mají tedy být korektní, neznamená to však, že bychom se vůči Německu, ale i Bruselu či USA měli podbízet. Na druhé straně ale ani zbytečně vymezovat či trucovat.

Vedle Německa stojí střední Evropa. Má tento region, spojený společnou historií, budoucnost? Třeba jako náhrada za EU?

Pokud ji vezmeme jako území na východ od Německa a západně od Ruska, je zásadní to, zda jsou její země v EU a v NATO. Představa, zejména konzervativních myslitelů, o středoevropské alternativě vůči EU na základě jiných a oproti západoevropským údajně lepších hodnot, se mi zdá naivní. Spolupráce ve střední Evropě je samozřejmě vždy přínosná, je však omezená zdejším nízkým ekonomickým potenciálem a nízkým stupněm vzájemného propojení. Co třeba v Česku víme o Maďarsku? Takže žádná alternativa k EU či k NATO to není a být nemůže.

V blízkosti vyrůstá nová mocnost, Polsko. Bude jí doopravdy?

Z vojenského pohledu už v některých ohledech má nejlepší armádu v EU, protože s jejím budováním začalo včas. Má sílu i politicky, protože jak premiér Donald Tusk, tak ministr zahraničí Radoslaw Sikorsky umí využít kontaktů, které v Evropě mají. Na druhou stranu polské lidské a hospodářské zdroje nejsou s Německem či Francií srovnatelné. Polská ekonomika je velká jako nizozemská.

Nemohou polské ambice vyvolávat duchy z minulosti? Nemáme se bát o Těšín, který jsme si v roce 1919 vybojovali?

O Těšín bych se neobával. Spíše bych se bál toho, že Česko na rozdíl od Polska nemá v Evropě mnoho partnerů, s nimiž by bylo schopno prosazovat své zájmy. To jsme viděli i při reakci na Trumpovu politiku. Velké evropské země jednaly spolu a my jsme u toho nebyli. Baltské státy reagovaly společně se severskými zeměmi. U toho jsme také nebyli. Polsko, ale i Nizozemsko také hrají jinou ligu. Naši politici tragicky selhávají i při budování aliancí v evropských politických rodinách, které se formují v Evropském parlamentu – jak ODS, tak ANO 2011 zde bohužel stojí mimo hlavní proud, kde se rozhoduje o zásadních věcech.

Pomůže, když Česko začne více zbrojit?

Když řeknete zbrojit, tak to má jistou nepříjemnou konotaci, já bych raději mluvil o investicích do obrany. Ty jsou nezbytné a nejde jen o zbraně, ale také o budování odolné společnosti. Takové, v níž se lidem bude žít natolik dobře, že ji také budou ochotní bránit. Investovat do obrany ale musíme, česká armáda je v současnosti v hrozivém stavu, podobně jako německý bundeswehr a většina evropských armád.

V Evropě se v souvislosti se strachem z Ruska mluví o zbrojení na dluh. Je to ale dobrý nápad, když už teď je Evropa docela dost zadlužená a vysoké deficity nedávno pomáhaly roztáčet inflaci?

Řada ekonomů, a to i v Německu, však říká, že v současné situaci je pro evropské státy výhodné si půjčovat, protože v nejistých časech jsou právě státní dluhopisy relativně nízkorizikové. Navíc to nemusí být jen na dluh, Česko například má v rámci EU velice nízkou sazbu u zdanění kapitálu a majetku obecně. Přičemž z bezpečné země profitují třeba vlastníci velkých firem nebo nemovitostí podstatně více než lidé na hranici chudoby. To by se mělo daňově zohlednit.

Peníze na obranu jsou jedna věc, tou druhou je diplomacie a hledání spojenců. Kde je můžeme hledat?

Jako malé zemi nám vyhovuje globální řád, který je dán mezinárodními organizacemi a mezinárodním právem, kdy se spory řeší u jednacího stolu. Tento řád, pokud se rovnou nehroutí, přinejmenším oslabuje. Když mezinárodní pravidla nefungují, rozhoduje se právem silnějšího. Ve světě, v němž si, když budu parafrázovat starořeckého historika Thúkydida, silní dělají, co chtějí, a slabí strpí, co musí, opravdu nemáme dobrou perspektivu. Proto bychom se měli opřít o volnou alianci zemí stále prosazujících multilaterální přístup – její jádro tvoří EU, jsou to ale i státy jako Velká Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea nebo některé země v Jižní Americe. Musíme však jednat také s těmi, kteří nesdílejí naše hodnoty, v první řadě s Čínou a samozřejmě dále také s USA.