Mileně Duchkové-Neveklovské se otevřely dveře do síně slávy. V Kanadě pomáhá sportem sobě i vnoučatům

Skokanka do vody Milena Duchková-Neveklovská se v roce 1968 v Mexiku stala historicky nejmladší českou reprezentantkou, která dosáhla olympijského triumfu. Zlatou medaili získala ve věku 16 let. O čtyři roky později si pod pěti kruhy v Mnichově ještě skočila pro kov stříbrné hodnoty, což zopakovala i na mistrovství světa. Svému oblíbenému sportu se věnovala i po skončení aktivní činnosti a 25. ledna 1980, tedy před 45 lety, se legálně vydala trénovat kanadský skokanský tým. Do Prahy se však už až do pádu komunistického režimu nevrátila. 

V posledních letech se do Česka vrací jednou dvakrát za rok hlavně za sestrou. Loňského 19. prosince ale měla ještě jeden důvod. V rámci vyhlášení Sportovce roku byla na slavnostním galavečeru uvedena jako legenda do síně slávy a převzala Cenu Emila Zátopka. Ve svých 72 letech pro HN zavzpomínala na život daleko od domova, ale i cestu, která ji dovedla k současné výborné fyzické i psychické kondici.

Mladé tělo a osm hodin sezení? Běžné sportování nestačí. Studie ukazuje, jaké „dávky“ jsou dostatečným lékem

11. 1. 2025 ▪ 2 min. čtení

Jaké byly vaše začátky v jiné, vzdálené zemi?

Do kanadského Montrealu jsem se vydala s jednoroční dcerkou a bez manžela, který jako trenér připravoval volejbalovou reprezentaci na olympiádu v Moskvě a musel tedy ještě půl roku zůstat v Praze. Nemohu však říci, že to pro mě bylo nějak moc obtížné. Jako trenérka jsem měla dost práce a v naší skokanské skupině hodně přátel, kteří mi v mých prvních krocích na kanadské půdě pomáhali. Jediným velkým problémem byla moje chabá znalost angličtiny. 

Chcete tím říci, že skoro všechno šlo hladce?

To v žádném případě. Asi vždy jsou určité starosti, když se člověk přestěhuje do jiného města ve stejné zemi. Natožpak když se vydá z Prahy až za velkou louži na jiný světadíl. Trvá dlouho, než si zvykne na úplně jinou mentalitu. Všechno jsem se musela znovu učit, počínaje otevíráním dveří a v koupelně pouštěním sprchy. Brala jsem to ale jako skutečnost, se kterou nelze nic dělat, že je nutné všemu novému se naučit a všechny změny plně respektovat. Řídila jsem se výrokem, že když člověk něco chce, musí za tím jít.

Manžel za vámi přijel po moskevské olympiádě a hned jste se dohodli, že v Kanadě už zůstanete?

Ano, a to ze dvou důvodů. Nechtěla jsem vychovávat své děti po vzoru mých rodičů. Čili žít v prostředí, v němž nebylo možné říkat veřejně své názory. A pak to byly při cestách do zahraničí žádosti o výjezdní doložky s dlouhým čekáním, zda vám výlet do sousedního Rakouska bude povolen, nebo zamítnut. To mi bylo hodně proti mysli.

Milena Duchková na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Foto: ČTK / Kruliš Jiří

Takže jste v Kanadě zapustila trenérské kořeny?

Trénovala jsem dál, ale chtěla jsem se prosadit jako zubařka. Z Prahy jsem si přivezla diplom, který mi však nebyl nic platný, a tak jsem si studium stomatologie na vysoké škole ve Winnipegu musela zopakovat. Bylo čtyřleté a mně se ho podařilo zvládnout za dva roky. 

Co pro vás v tomto období bylo nejtěžší?

Odloučení od rodinných příslušníků, s nimiž jsem se po celá osmdesátá léta setkávala jen výjimečně v Maďarsku nebo v Jugoslávii. Na začátku mého studia to pak byla už zmíněná angličtina, protože rozdíl v používání této řeči u skokanského můstku a ve škole byl samozřejmě obrovský. Velkou vůlí se mi tuto jazykovou bariéru podařilo překonat a měla jsem tak v ruce doklady k zubařské činnosti. Druhý den po promoci jsme se z Winnipegu stěhovali do Vancouveru, kde manžel dostal trenérský kontrakt. Se třemi dětmi a šesti vnoučaty v tomto nejhezčím kanadském městě, položeném v nádherné přírodě, žijeme dodnes. 

Kdy jste se zubařině začala plně věnovat?

Hned v roce 1983, kdy jsem přijala místo u jednoho lékaře, od něhož jsem si ordinaci o šest let později koupila a až v roce 2017 ji prodala. Stále tam však jednou týdně chodím pomáhat, takže mám za sebou více než 40 let práce na stejném místě, v jedné místnosti a asi i u jednoho křesla.

Vaše výborná kondice napovídá, že asi nezapomínáte ani na pohybovou aktivitu. Můžete prozradit, čemu se věnujete?

Zkouším hrát tenis, i když spíš běhám po kurtu s raketou. Lyžovat chodím do blízkého sportovního střediska, kam často beru s sebou i vnoučata, která také učím skákat po hlavě do vody. Ostatně převážnou většinu jejich sportovního času v tělocvičně, na sněhu, na ledu či ve vodě trávím s nimi, neboť sama na sobě cítím, že pohyb je velice důležitý hlavně pro zdravotní pohodu.

Je pravda, že před pár lety jste běžela i půlmaraton?

Byl můj první a také poslední. Jedna moje dcera chtěla v DisneyWorldu ve čtyřiceti letech běžet maraton. Jeli jsme všichni s ní a já se rozhodla, že zkusím půlmaraton. A i když jsem v poslední části tratě běžela stále pomaleji, tak to nebyla chůze a do cíle jsem dorazila pochopitelně v osobním rekordu, který však už nepřekonám (smích).

Zařadila jste se mezi české sportovní legendy. Co to pro vás znamená?

Velice si této pocty vážím, protože mnohým z nich nesahám ani po kolena. Mám na mysli například Emila Zátopka, Věru Čáslavskou, Martinu Navrátilovou, Jiřího Rašku, Josefa Masopusta, Jana Železného a řadu dalších. Na pražský galavečer se mnou chtěl přiletět i manžel, ale nakonec zůstal doma se svým čtyřnohým miláčkem bíglem, který by několikadenní odloučení asi těžce snášel.

A na závěr: Zažila jste ve svém životě něco zcela výjimečného, nezapomenutelného?

Když jsem se po ukončení roční trenérské smlouvy do Prahy nevrátila, tak po několika nepříjemných telefonátech tehdejší komunistická propaganda rozšířila zprávu, že jsem v Kanadě zemřela. Ve filmovém týdeníku měl být na Olšanských hřbitovech vidět i fingovaný hrob. Po sametové revoluci jsem ho tam hledala, ale nenašla (smích).