Letos na jaře oslavil původem český lékař Bohdan Pomahač padesáté narozeniny. K nim si nadělil výraznou kariérní změnu: po mnoha letech v bostonské nemocnici Brigham and Women’s Hospital, kde v roce 2009 provedl i unikátní transplantaci obličeje, přešel na Yaleovu univerzitu. V síti klinik, které slavná vysoká škola provozuje, má na starost celé oddělení plastické chirurgie. „Už jsem potřeboval změnu,“ říká v rozhovoru pro HN.

Interview vzniklo v rámci projektu Innovators 20, který HN uspořádaly spolu se serverem CzechCrunch – vybraly dvě desítky kreativních osobností, jež v loňském roce výrazně pomohly Česku i světu, aby byly lepším místem pro život. Povídání s Bohdanem Pomahačem, pravděpodobně nejznámějším českým doktorem ve světě, bylo součástí závěrečného večírku, na němž se první ročník Innovators 20 završil.

HN: Byl jste prvním lékařem v USA a jedním z prvních na světě, kdo provedl transplantaci obličeje. Považujete se za inovátora?

Být inovátorem je něco, co by o sobě neměl říkat člověk sám, spíš by ho za něj mělo označit okolí. To bych se pak vychloubal. Nicméně kreativita a inovace jsou věci, které mě vždycky bavily a které mě dovedly k mé specializaci, k plastické chirurgii. Tady toho lze přece jen vymýšlet víc než v jiných medicínských oborech. 

HN: Jak těžké ale je hledat balanc mezi kreativitou a potřebou dodržovat striktní pravidla, když je v sázce zdraví pacienta?

Myslím, že najít tu správnou hranici je těžké v podstatě kdekoliv. Vezměte si největší inovátory naší doby a zjistíte, že řada z nich ani nedokončila školu. Mnoho lidí má za to, že školy vytváří příliš konformní a konzervativní pohled na svět, který nakonec člověka deformuje do té míry, že není schopný přinést opravdu unikátní a nový nápad. V medicíně to je podobné. Především postgraduální vzdělávání je postavené na tom, že člověk musí být konzervativní a pohybovat se v předem stanovených hranicích, aby nedošlo k ohrožení pacienta. Překračování hranice je těžké a nejčastěji k němu dochází jednak na pomezí dvou disciplín, jednak tam, kde problémy nemají uspokojivé řešení a lidé se snaží pomocí kreativity najít cestu, jak z toho ven. A to je asi i můj případ.

HN: Když jsme spolu hovořili před několika lety a bavili jsme se o inovacích v medicíně, působil jste dost skepticky k novinkám typu výroba nových orgánů. Říkal jste, že budoucnost, minimálně ve vašem oboru, je především otázka imunosuprese. Platí to pořád?

Když to vezmu přes mou specializaci a přes transplantace, tak skutečně vývoj nových léčiv, které potlačí nežádoucí účinky, a imunosuprese jsou ta budoucnost. U chirurgie jako takové vidím budoucnost především v zobrazování a přímé navigaci lékařských úkonů na pacientovi. Mám na mysli zobrazovací techniky, jež se postupně budou dostávat do praxe, chirurgové budou používat velmi sofistikované nástroje, které ho provedou operací. To je technicky v dohledné době možné, na rozdíl od idejí o tištění orgánů. 

HN: Chirurgům bude pomáhat umělá inteligence?

Může to být umělá inteligence, mohou to být různé formy rozšířené reality. Už dnes lze do brýlí lékaře projektovat radiografické výsledky, výsledky z CT vyšetření. Takže může operovat na základě informací, které má k dispozici na dotek prstu nebo v očích, a to přímo během zákroku. Zejména v ortopedii už existují navigační systémy, jež navrhnou přesnou pozici a vložení umělých kloubů, takže tam není odklon ani několika stupňů od osy kosti. A tyto technologie se budou dostávat i do jiných částí chirurgie. A samozřejmě to bude včetně robotů či umělé inteligence. 

HN: Takže budete mít takovou svoji GPS.

Přesně, to je hezky řečeno. Je to GPS, která lékaři řekne, že tady ne, tam je to moc nebezpečné, a tady ano, tam to bude fungovat. 

HN: A ten tisk orgánů je podle vás pořád utopie?

Někoho určitě naštvu, když řeknu, že to je úplná utopie. Jsem o tom přesvědčený, myslím, že to je slepá vývojová cesta. Člověk se ale může mýlit a já bych se mýlil rád.

HN: A jakým směrem se tedy medicína ubírá?

Dá se na to podívat z několika pohledů. Jedním je péče o pacienta. Hlavně tady v Americe probíhá jistý korporátní přesun, jehož výsledkem je, že pacient tráví mnohem méně času s lékařem. Doktor se stává jen malou součástí celého systému, který mu přesně určí, s kolika a jakými pacienty se ten který den uvidí, jeho výkon je přesně měřený, mnoho aspektů jeho práce je v rukou administrátorů a vedení nemocnice. Pro pacienta to znamená méně času a příležitostí si promluvit přímo s lékařem. To jsou směry, které sice nejsou vždy dobré, ale byznysová stránka medicíny k tomu vede. Když to pak vezmu čistě z pohledu chirurgie, tak každých 15 let děláme úplně nové zákroky, které jsme předtím nedělali. Evoluce je u nás neustálá a není jasné, co se příště stane. 

HN: Přesto, co je ta next big thing?

Jeden z obrovských problémů je regenerace nervů v transplantovaných částech. Nemám na mysli imunosupresi, tedy to, jak novou část přijme tělo. Jde o to, že nervy neregenerují do té míry, že by noha, ruka či obličej fungovaly na 100 procent. Rozdíly mohou být dramatické. Při transplantaci ruky nad loktem člověk stěží získá nějaký citlivější úchop a jen minimální jemnou motoriku. Pokud by průlom nastal v této oblasti, že bychom dokázali zaručit, že správně transplantovaná končetina regeneruje do té míry, že funguje jako normální, přínos pro pacienta by byl dalekosáhlý a ještě mnohem pozitivnější. Když má člověk dnes transplantované obě ruce, dá mu to určitou nezávislost, může se o sebe nějak postarat, cítí povrch, nicméně nezřídka je funkčnost natolik rudimentární, že to není příliš odlišné od protéz.

HN: Máme za sebou více než rok s pandemií covidu. Co jste se během té doby nového dozvěděl o sobě, o medicíně, o zdravotnictví?

Nejvíc z hlediska systémového. A mohu hovořit jen za USA. Kdybychom tu měli systém jako před 100 lety, pandemii bychom neměli šanci zvládnout. Dá se říct, že velké korporace, které vlastní nemocnice a které, jak jsem zmiňoval, přináší i určitý negativní aspekt moderního lékařství, nás v době pandemie zachránily. Že jsme byli schopni pojmout statisíce pacientů, to byla velká lekce pro všechny. Druhé poznání bylo, že si člověk uvědomil, jak některé věci najednou nejsou tak prioritní, jak si ještě nedávno myslel. Já jsem třeba měl poprvé prezentaci na mikrochirurgické konferenci přes internet, kde bylo přihlášeno 40 tisíc chirurgů z celého světa. To by se za normálních okolností nikdy nestalo, pokud byste musel přijet na místo, platit za hotel a za vstupné.

HN: Co je váš osobní inovační motor? Co vás žene vpřed?

Mě jít vpřed vždycky bavilo. Jsou lidé, kteří mají rádi rutinu, rádi dělají pořád to samé. Hledají krásu v tom, že se nic nemění. Pro mě naopak změna vždy představovala život. Mám rád přemýšlení o tom, co bude nové, jak něco dělat jinak. A nejde zdaleka jen o medicínu. Baví mě o tom přemýšlet i v organizační a byznysové rovině. Inovace může probíhat mnoha směry. To mě žene vpřed jako chirurga i v osobním životě. 

HN: Nedávno jste velkou osobní změnu udělal a odešel jste z bostonské nemocnice Brigham & Women’s Hospital vést plastickou chirurgii v síti nemocnic pod Yaleovou univerzitou.

Měl jsem v posledních pěti letech pocit, že moje práce uvízla v určité rutině, chyběla mi změna. Nabídka z Yale přišla ve chvíli, kdy jsem hodně přemýšlel o tom, kam a jak se posunu ve své kariéře dál. Mám před sebou ještě 15, možná 20 let práce. Nová pozice mi dává prostor více přemýšlet o strategii, mohu aplikovat určitou vizi v plastické chirurgii v síti nemocnic, které vlastníme. Máme nemocnice od New Yorku až po Rhode Island. Moje náplň práce se nyní od posledních 17 let v Bostonu hodně liší.

Plastický chirurg Bohdan Pomahač v rozhovoru s Lubošem Krečem - Innovators 2020

Innovators 20

Plastický chirurg Bohdan Pomahač v rozhovoru s Lubošem Krečem - Innovators 2020