Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nepřijal stížnost české matky Evy Michálkové, které norské úřady odebraly syny kvůli údajnému zneužívání. Potvrdila to ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, která dodala, že oficiální zprávu o stanovisku soudu zatím ještě neobdržela. "O stížnosti nerozhodoval jeden soudce, ale tři. Stížnost zamítli jako nepřípustnou," uvedla Marksová. Podle jejích informací se matka mohla už v dubnu obrátit na norský soud a požádat o to, aby jí děti svěřil. Zatím to neudělala.

Norské úřady odebraly českému páru syny v květnu 2011 po udání z mateřské školy o pohlavním zneužívání. Policie vyšetřovala otce chlapců a později i matku, vyšetřování ale zastavila a obvinění nepadlo. V únoru 2012 úřady rodiče zbavily práva na péči. Děti se dostaly ke stálým pěstounům, každé teď žije v jiné rodině. Matka může syny vidět dvakrát ročně po dvou hodinách. Norské soudy její odvolání odmítly, a proto se loni v listopadu obrátila na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Matka i děti mají české občanství. Český stát ale pro děti podle jejich dědečka, Jiřího Pavelky, nedělá dost a dostatečně je nechrání. Jeho dcera podle něj své syny viděla naposledy v březnu na dvě hodiny. Další jednání s úřady by se mělo konat 18. listopadu. Týkat by se mělo případných dalších schůzek s dětmi a také adopce. "Dceři v tomto případě vyhrožují tím, že bude zbavena rodičovských práv ke svým synům, což je něco neslýchaného. Podle vyjádření policie se žádného trestného činu vůči dětem nedopustila," uvedl Pavelka.

Podle poslankyně Jitky Chalánkové české úřady pro matku a pro vrácení dětí nic neudělaly. Kvůli případu se ve sněmovně obrátila na předsedu vlády i ministry zahraničí a pro lidská práva a na ministryně práce a spravedlnosti. Několikrát zopakovala své přesvědčení, že udání ze školky mohlo být vykonstruované. Čeští rodiče si totiž prý na přístup tamních zaměstnanců stěžovali.

Norsko není členem Evropské unie a Česko s ním nemá smlouvu o ochraně dětí. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí podle jeho ředitele Zdeňka Kapitána tak od počátku nemá v případu žádné zvláštní kompetence a k dispozici jsou jen diplomatické prostředky.

Podle slov ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka české velvyslanectví v Norsku žádalo tamní ministerstvo zahraničí nótou o vysvětlení. Norská strana však sdělila, že český stát se řízení neúčastní, proto mu nemůže dávat informace. "Případ řeší norské soudy. Česká republika nemá žádné možnosti do rozhodování nezávislých soudů zasahovat v Česku, natož v Norsku," řekl ČTK ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD). Podle něj se česká strana ale případu pozorně věnuje.

Marksová se kvůli tomuto případu obrátila na norskou ministryni práce, odpověď však zatím nedostala. Norskou dětskou ombudsmanku pak oslovila veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. "Odpověď byla chladná. Nezasahuje prý do sociálněprávní ochrany dětí," uvedla Šabatová.

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí již v roce 2011 inicioval podnět pro tehdejšího ministra zahraničí, aby uplatnil pro děti diplomatickou ochranu a požádal o jejich navrácení. Podle Marksové je ale otázka, jestli by bylo vhodné použít tento nástroj i vůči Norsku, které patří mezi demokratické země.

Tento případ není ojedinělý. K odebírání dětí a následným adopcím dochází ve více evropských zemích, a to aniž by se prokázalo pochybení ze strany původní rodiny. Svěření do dočasné péče ve vlastní širší rodině v původní vlasti po dobu soudního řízení není bráno v potaz. Děje se tak např. i ve Velké Británii, Německu, Norsku, Švédsku a Itálii, kde místní sociální služby a soudy mají široké pravomoci a velmi specifický přístup k pojetí ochrany práv dětí. Zkušenosti s tím má řada českých rodičů, kteří se do těchto zemí přestěhovali za prací. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí eviduje více než 100 takových případů, přičemž toto číslo nemusí být zcela přesné a konečné.