Stovky kilometrů v nohách, nepřátelské přijetí na území Sovětského svazu, internační tábory, práce v továrnách. To vše mají za sebou českoslovenští vojáci. Teď se konečně dočkali. První československý pěší prapor dorazil do první linie.
Posílená rota Otakara Jaroše zaujala vysunuté pozice za řekou Mža v Sokolovu. Po 13. hodině odpoledne vyjely z lesa první německé transportéry. Bitva začíná. O několik hodin později Němci získávají převahu a postupně zatlačují Jarošovu rotu k sokolovskému kostelu. V on-line reportáži IHNED.cz jste mohli přesně po 70. letech sledovat děj událostí z 8. března 1943. Připoměňte si boje u Sokolova a další události na východní frontě i v protektorátu.
On-line reportáž
Československý prapor pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody obsadil na základě sovětského rozkazu strategická místa, ze kterých bude bránit průchodu německé armády za řeku Mžu, během 3. a 4. března 1943.
"V Sokolově, Mirgorodu a Arťuchovce dokončovány opevňovací práce," stojí v záznamu ve válečném deníku jednotky z rána 8. března.
V Arťuchovce je usazena 2. rota pod velením Jana Kudliče, oblast Mirgorodu pokrývá 3. rota vedená Vladimírem Jankem a Sokolovo na druhém břehu řeky Mža dostala na starost 1. rota v čele s Otakarem Jarošem, který si místo sám vybírá. Spolu s nimi jsou na pozicích i sovětští vojáci, obsluhující dělostřeleckou techniku. Jarošova rota si buduje stanoviště poblíž místního kostela.
Nastoupená jednotka v Buzuluku (Jaroš vlevo v 1. řadě). Zdroj: Fotoarchiv VHA/VÚA
Situace na území Čech a Moravy se po brutální reakci na atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha během předchozího roku mírně uklidnila. Na druhou stranu pro obyvatele znamenalo další ránu rozšíření pracovního nasazení v Německu v rámci „totální mobilizace“ nařízené Adolfem Hitlerem.
Ve vesnici Sokolovo je nasazeno zhruba 350 československých a sovětských vojáků a vojaček, tedy 1. rota posílená četou vyzbrojenou těžkými kulomety, minomety, 2 družstvy ženistů, 3 družstvy samopalníků, a 2 četami s protitankovými puškami a kanony.
Protitankový kanon M-42, vz. 1942, 45 mm. Zdroj: valka.cz
"Bitva u Sokolova znamenala, že československá exilová armáda je zastoupena i na poslední frontě, tedy té východní. Předtím Čechoslováci bojovali v Polsku, ve Francii, letci byli v Británii, na středním východě působil československý prapor. Dobrovolníci se také v roce 1942 zapojili do bojů na Filipínách," připomíná historik Vojenského historického archivu Tomáš Jakl.
Jak odborník hodnotí střetnutí u Sokolova, si přečtěte v rozhovoru ZDE.
Vojenský vyslanec v Moskvě, Heliodor Píka, nechtěl Čechoslováky pustit na frontu do doby, než bude mít jednotka alespoň velikost divize. Velitel praporu Svoboda ho ale obešel a kvůli své horlivosti se nechal komunisty z jednotky přemluvit, aby poslal žádost samotnému Stalinovi. Sovětské velení nasazení praporu odsouhlasilo, Svobodovi pak ale kvůli tomu přišla výtka od československé vojenské mise.
Kopie výtky Ludvíku Svobodovi. Zdroj: Vojenský historický archiv
První rota nadporučíka Jaroše vyčkává v mrazivém počasí v pevně vybudované obraně kolem Sokolova. Tvoří ji především zákopy a místa pro protitankovou výzbroj. Podle zpráv průzkumníků se okolí hemží nacisty, žádní ale zatím nejsou v dohledu.
Sokolovská bitva se stala mimo jiné námětem pro socialistickou kinematografii. Snímek s názvem Sokolovo z roku 1974 režíroval Otakar Vávra a roli Otakara Jaroše ztvárnil Martin Štěpánek. Film se po Štěpánkově útěku na západ nesměl promítat.
Ukázka z filmu. Zdroj: youtube.com
Náš reportér Ondřej Šafránek se vypravil s pamětníky a příznivci vojenství po stopách československého praporu na Ukrajinu. Zamíří také přímo do Sokolova, kde proběhne 9. března rekonstrukce bitvy a otevření nové expozice muzea. O průběhu cesty a dalších zajímavostech můžet číst ZDE.
Řada českých vojáků (především Podkarpatských Rusínů) se dostala začátkem 40. let do rukou Sovětů, kteří je poslali na 3-5 let gulagu. O jejich propuštění se zasloužil především generál Píka.
Heliodor Píka, coby muž číslo jedna československé armády na východní frontě, neměl snadnou pozici. Neustále balancoval mezi povely exilové vlády v Londýně a podezřívavostí a zájmy Sovětů. Ti ho měli za politicky rizikového.
Foto: Karel Borský a kolektiv - Medailonky statečných. Sokolovo-Kyjev 1943-1998.
Sovětská tajná služba NKVD získávala během nasazení praporu mezi českými důstojníky svoje spojence, a to především pro možné budoucí potřeby. To se také povedlo – do čela Obranného zpravodajství (rozvědky) protlačila na vedoucí pozice Bedřicha Reicina a Karla Vaše. Právě ti se později podíleli na smyšleném procesu s Píkou.
Šéf rozvědky Bedřich Reicin. Zdroj: František Hanzlík - Bez milosti a slitování
Půl roku čekali českoslovenští vojáci na základně v Buzuluku na opravdové zbraně, dočkali se jich v říjnu 1942. Do té doby probíhal výcvik s dřevěnými replikami. Skutečných zbraní bylo v táboře pouze několik a sloužily k tréninku střelby.
Protektorát v březnu 1943 fakticky ovládá zastupující říšský protektor Kurt Daluege, který v červnu 1942 nahradil Reinharda Heydricha, zabitého československými parašutisty. Průběh atentátu jsme podrobně popsali ZDE. V čele protektorátní vlády stojí bývalý předseda Ústavního soudu a ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí, kterého nemocný prezident Emil Hácha doporučuje jako svého nástupce.
Foto: Wikimedia Commons - Deutsches Bundesarchiv
Propaganda vykreslovala Otakara Jaroše nejenom jako hrdinného vojáka, ale také jako zapáleného komunistu. Naopak, podle svědectví svých spolubojovníků komunisty nesnášel a nikterak se tím netajil.
O měsíc později Jaroš získává nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a komunistická propaganda se rychle chápe příležitosti. Více o životě Otakara Jaroše a kultu, který kolem něj vytvořila komunistická propaganda se dozvíte ZDE.
Komunisté působili na prapor už ve výcvikovém táboře. Sedmadvacátého května 1942 přijeli do Buzuluku na návštěvu vrcholní čeští komunisté Klement Gottwald a Václav Kopecký. Velitel Svoboda tím chtěl urovnat rozpory, které v jednotce vznikaly.
Lidé v protektorátu zahánějí starosti a chodí na fotbal i během války. Dvanáct týmů hraje soutěž s názvem Národní liga, která vznikla po rozpadu republiky. Čelo tabulky patří nesmiřitelným pražským rivalům, vítězství v sezóně 1942/43 nakonec získává SK Slavia Praha, pro kterou to je čtvrtý titul v řadě a 13. v historii, Sparta končí druhá.
A aby také ne, když ve Slavii stále září nezdolný král střelců Josef "Pepi" Bican. V sezoně nasázel soupeřům celkem 39 branek.
Kanonýr Pepi Bican při jednom z útoků. Zdroj: myfootballfacts.com
U samoty Pěrvomajskij jihozápadně od Sokolova naráží průzkumná hlídka 1. roty na Němce a dostává se do obklíčení.
"Ppor. Jaroš posílá 2 družstva na pomoc našim automatčíkům," stojí v deníku jednotky. Jak situace dopadla, se z něj už nedozvíme.
Cestou na frontu uspořádala necelá tisícovka československých vojáků sbírku. Vybralo se sto tisíc rublů. Prapor za ně nakoupil dva tanky T-34/76, které nesly symbolická pojmenování – Lidice a Ležáky. "Všichni dali do nuly, co měli," vzpomíná generál Alexander Beer. Sovětské stroje ale do bojů zasáhly až později.
Tank T-34/76, model z roku 1943. Zdroj: valka.cz
Válečný deník československého praporu se zmiňuje o ještě vyšší částce. "V 7:00 moskevské rádio ohlásilo text telegramu velitele záložního pluku čs. vojenské jednotky v SSSR np. Dočkala J. V. Stalinovi. Telegram hlásí, že záložní jednotka sebrala na stavbu tankové kolony 150 000 rublů."
"Němci se pletli v jedné věci. My jsme měli na sobě britské battledresy a nepřítel hlásil velký odpor. Žádali posily, protože si mysleli, že tam proti nim bojují Angličané," říká v rozhovoru pro IHNED.cz přímý účastník bojů u Sokolova Alexander Beer. Celý rozhovor najdete ZDE.
Alexander Beer (vlevo) při udílení státních vyznamenání v roce 2012. Zdroj: ČTK
Součástí sbírek Vojenského historického archivu je i cenný dokument o československém praporu na východní frontě – válečný deník, který si vojáci vedli od konce ledna do dubna 1943. V roce 1980 byl deník prohlášen za kulturní památku.
Dvoustránka deníku s výčtem zabitých členů praporu. Zdroj: Vojenský historický archiv
Pozemní válka na území západní Evropy, kromě akcí výsadků speciálních jednotek, v roce 1943 neprobíhá. Spojenci s nacisty tam jinak svádí boje jen ve vzduchu a na moři, to se týká především Francie, Německa a Nizozemí.
Do operací se zapojují především českoslovenští letci, kteří v rámci britského letectva vytvořili tři stíhací a jednu bombardovací peruť. Další piloti z Československa jsou zařazeni v brtiských jednotkách.
Propaganda minulého režimu vytvořila ze Sokolova kult česko-sovětské družby a označila ho za "bratrství zpečetěné krví". Označení vymyslel slavný socialistický spisovatel Alexandr Fadějev v článku publikovaném krátce po bitvě.
Pro vojáky u Sokolova měla situace jinou symboliku. Poprvé se střetli s Němci 7. března, když narazili na průzkumnou hlídku. Právě 7. březen je dnem narození T.G. Masaryka.
"Byla také připomínána bitva u Bachmače, ke které došlo ve stejných dnech roku 1918. Tuto souvislost v té době zdůrazňovali i komunisté, protože tam tehdy bojovali legionáři také po boku Rudé armády proti Němcům," připomíná historik Tomáš Jakl.
Z lesa severozápadně od Sokolova se vynořuje čtrnáct německých transportérů a obrněných vozidel. Českoslovenští vojáci je podle deníku považují za tanky, podle historika však Jakla šlo o průzkumnou jednotku, která tanky neměla. Vozidla se okamžitě stávají terčem palby spojeneckých protitankových děl, která jsou rozmístěna za řekou Mža a jsou také součástí sokolovské obranné linie.
Čechoslováci u protitankového děla. Zdroj: Kolektiv autorů. Sokolovo 1943-1988.
Pod náporem obrané palby z Arťuchovky a Sokolova 11 německých obrněnců ustupuje, tři však zůstávají na místě a line se z nich dým. Z útrob vozidel vybíhají někteří vojáci směrem k lesu.
Pohled na severozápad Sokolova od Arťuchovky, kde byla umístěna sovětskýá protitanková baterie. Foto: Ondřej Šafránek
Zbylá posádka ale v obrněných vozidlech zůstává a nerušeně monitoruje obranné postavení sokolovských obránců. "Nevěnovali jsme jim pozornost. Zatím si zamířili na naše protitankové zbraně," zaznamenal autor do deníku.
Marie Ljalková-Lastovecká narukovala k tvořícímu se 1. čs. polnímu pluku v Buzuluku začátkem března 1942. Jako žena byla automaticky přeřazena ke zdravotníkům, ovšem pozornosti cvičitelů neušel její střelecký talent. Do bojů se 8. března ještě nezapojuje, při protiútoku o den později ale leží mnoho hodin na zamrzlé řece Mža a o život připravuje několik Němců.
Ljalková se svojí puškou SVT-40. Zdroj: archiv HN.
Čtyři dny před bitvou u Sokolova získává v USA filmového Oscara u nás téměř neznámý snímek Paní Miniverová. "Tento pamětnický snímek o Angličance, která čelíc hrůzám války dál pěstuje své výstavní růže, zahrál na vlasteneckou strunu americkému publiku a stal se kasovním trhákem č. 1 roku 1942," uvádí o filmu distributor.
Ukázka z filmu. Zdroj: youtube.com
Na Sokolovo útočí z jihu osamocená skupina 20 německých vojáků. Neúspěšně se snaží proniknout do obce. Obrněnci na severozápadní straně stále doutnají.
Doutnající transportéry, které stojí poblíž Sokolova, se z ničeho nic dávají do pohybu a připojuje se k nim i pět strojů, které se dříve stáhly. Společně postupují na severozápadě k okraji obce.
Mezi nimi pravděpodobně byl i transportér Sd Kfz 250/1 Alt. Zdroj: valka.cz
Němcům se podařila lest. Dým, který halil transportéry před vesnicí, způsobily úmyslně zapálené dýmovnice. Vojáci, kteří zůstali ve zdánlivě zničených strojích, teď mají přehled o pozicích československé jednotky v Sokolovu.
Jakmile se daly transportéry znovu do pohybu, vyjíždí z lesa dalších 6 obrněnců, které se přidávají k předchozí skupině. Prává strana obrany vesnice se kvůli německé lsti začíná bortit.
Z jihu se vyřítí obrovská přesila nepřítele. Střízlivé odhady mluví o zhruba 10 – 12 tancích a 25 obrněných transportérech a vozidlech. V Sokolovu začíná pravá bitevní vřava.
Generál Erwin Rommel se 6. března pokouší se třemi tankovými pluky o protiútok proti Britům v Tunisku. Operace Capri však končí neúspěchem, v boji Němci ztrácí několik desítek strojů a musí se během dvou následujících dní stáhnout na sever. Sám Rommel 9. března definitivně opouští africká bojiště. Velení za něj přebírá Hans-Jürgen von Arnim.
V Africe bojovali i čeští vojáci z 11. československého pěšího praporu, z nějž se později stal 200. československý lehký protiletadlový pluk. Jednotka měla především na starost obranu strategického města Tobruk, které úspěšně hájila zhruba do poloviny roku 1943. Poté její členové zamířili do Velké Británie.
Ukázka z filmu Tobruk. Zdroj: youtube.com
Obrněná vozidla, která bortí obranu Sokolova, následuje i několik set příslušníků německé pěchoty. Jak říká historik Jakl, přesné počty nepřátel, pokud existují, zůstávají zatím skryty v německých archivech.
Po čtvrté hodině nepřítel postupně prolamuje obranu kolem vesnice a vniká do ulic. "Tanky jedou dvěma proudy hlavními silnicemi Sokolova. … Silná nepřátelská palba z kanonů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích," popisuje situaci deník praporu.
Němci nasazují tank PzKpfw III (Flamm) Ausf M. Zdroj: valka.cz
Po nasazení plamenometných tanků začínají hořet doškové střechy sokolovských domů.
Sovětské tanky, které čekaly dosud v záloze, vyráží na pomoc obráncům Sokolova. Mezitím se ale otepluje a led na řece povoluje. Když první T-34 vjede na křehký povrch, propadá se do vody a ostatní se stahují zpátky na břeh. Do Sokolova se nedostanou, z druhého břehu alespoň podporují Čechoslováky střelbou.
Kolem 17. hodiny přikazuje Otakar Jaroš svým vojákům, aby se stáhli kolem velitelského stanoviště u kostela do kruhové obrany.
Kostel Zesnutí přesvaté bohorodičky v Sokolovu. Zdroj: Fotoarchiv VHA/VÚA
Situace se mohla vyvíjet jinak, kdyby československý prapor zůstal za řekou. "Samozřejmě, (Němci) mohli vést i soustředěný útok přes řeku, kdyby byla zamrzlá, ale domnívám se, že československý prapor by i tak své postavení uhájil. Nelze ale říct, co by se stalo, kdyby Němci dostali nějakou posilu," domnívá se historik Tomáš Jakl.
Při cestě praporu a později armádního sboru až do Prahy položilo život za osvobození republiky 70 procent účastníků březnové bitvy u Sokolova. Nejvíce jich patrně zahynulo během Karpatsko-dukelské operace na podzim roku 1944.
Během roku 1943 už v protektorátu zdaleka nevzniká tolik filmů, jako tomu bylo dřív. Méně příležitostí má i tehdejší hvězda Adina Mandlová, která natáčí jen tři filmy, z toho jeden v Německu.
Režisér Otakar Vávra, který mimo jiné natočil poválečné ztvárnění bitvy, obsazuje Mandlovou spolu s řadou dalších osobností do dramatu Šťastnou cestu.
Ukázka z filmu. Zdroj: youtube.com
Protektorátní sdělovací prostředky o prvním nasazení Čechoslováků na východní frontě dlouho mlčely. Místo toho v následujících dnech například České slovo přináší titulky jako "Záludná práce travičů studní – Sovětský generál uvěřil lži vlastního velení a byl proto zničen" a nebo "Pohřbívají imperium zaživa – USA chtějí pohltit Anglii".
Polední list zase přináší zprávy o tom, že "Anglie nezadrží bolševismus, ani kdyby chtěla" a že "Beneš se plazí po břiše před katem Evropy".
Úvodní strana Českého slova z 9. března 1943. Zdroj: archiv HN
Každý režim má jiné ikony a symboly. S jeho změnou se většinou mění i pojmenování ulic. Po roce 1948 se ulice v československých městech přejmenovávaly na Sokolovské. A také fotbalová Sparta nesla v padesátých letech jméno Spartak Sokolovo, Sokolovská byla do roku 1990 i stanice pražského metra Florenc.
Československý prapor se neskládal pouze z mužů, patřilo k němu také 38 statečných žen. Většina z nich měla na starosti ošetřování zraněných a nemocných, Marie Ljalková však působila jako odstřelovačka, Valentina Biněvská zase jako odstřelovačka-pozorovatelka, Růžena Bihellerová dělala spojařku. Za nasazení u Sokolova bylo 16 z nich vyznamenáno.
Zajímavostí je, že ženy podle předválečných přepisů nemohly v československé armádě oficiálně sloužit. O jejich zařazení rozhodl na vlastní odpovědnost podplukovník Svoboda, který jim udělil hodnost vojína.
Podplukovník Svoboda vydává rozkaz, aby se 1. rota stáhla ze Sokolova. Jenže během bojů bylo přerušeno radiové spojení, a tak zbylí členové roty pokračují v obraně kostela.
Velitel jednotky Svoboda (druhý zprava), zcela vlevo jeho zástupce nadporučík Bohumír Lomský. Zdroj: Fotoarchiv VHA/VÚA
Oficiálně se informace o bitvě u Sokolova objevují v protektorátních médiích až v září 1943. Přímo u Sokolova padla do zajetí zhruba dvacítka Čechoslováků, pět z nich nacisté dopravili do protektorátu, aby "pravdivě" informovali o události.
Jednalo se o Čechy Jiřího Šmolíka, Karla Eggera a Františka Šnajdra, Slováka Imricha Kurice a Rusína Vasila Maksimišinca.
"Mnozí lidé v protektorátu tou dobou již věděli o úspěších našeho praporu. Němci se proto pomocí zajatců snažili vyvolat dojem, že prapor byl ještě u Sokolova rozprášen," říká publicista Miroslav Brož. O zajatcích se více dočtete ZDE.
Desátník Jiří Šmolík (uprostřed), zajatec od Sokolova. Zdroj: Fotoarchiv VHA/VÚA
Jak zjistil reportér Ondřej Šafránek, účastníci bitvy by se dnes v Sokolovu téměř nevyznali. "Támhle leží Sokolovo a před tím tekla řekla Mža. Ovšem Chruščovova záliba v kukuřici způsobila, že místní ji tu pěstovali a nakonec zanesla řeku natolik, že je z ní tenhle močál," upozorňuje průvodce.
Další překvapení čeká účastníky výpravy v centru obce. Z kostela, který se stal posledním místem odporu Čechoslováků, nezůstalo vůbec nic. Na místě stojí pouze kovový kříž. Více se dozvíte ZDE.
Pamětní kříž na místě, kde stál v Sokolovu kostel. Foto: Ondřej Šafránek
Státní tajemník K. H. Frank i protektorátní ministerstvo propagandy se ze zajatců od Sokolova snažili vytěžit co nejvíc. Zajatci vystoupili hned na několika tiskových konferencích a jejich výpovědi vycházely v novinách. Kromě toho se jejich hlas objevil v protektorátním rozhlase a Němci s pěticí mužů dokonce organizovali i besedy v českých a moravských městech.
Jakýmsi vrcholem kampaně se stala brožura s titulem Váleční zajatci vypovídají, kterou z jejich svědectví sestavilo nakladatelství Orbis.
"Od začátku války snáší se na český lid příval štvavých zpráv a účelových lží, vysílaných každodenně nepřátelským rozhlasem. … Tímto spiskem má býti českému lidu na zvlášť křiklavém případě ukázáno, jak účinně lze vyvrátit nepřátelskou propagandu ... prostými a důvěryhodnými výpověďmi očitých svědků," píše se v publlikaci.
Střet s Němci u Sokolova pokračuje i večer. "Naši vedou boj v obklíčení hlavně v kostele a okopech okolo něho," stojí v deníku. Mezi nimi s velkým nasazením bojuje podporučík Antonín Sochor, velitel jednotky samopalníků. V obraně kostela nepolevuje ani se zraněním ruky.
Antonín Sochor. Zdroj: Medailonky statečných. Sokolovo-Kyjev 1943-1998
Významnou část praporu tvořili v bitvě u Sokolova Židé. Šlo především o uprchlíky z deportací ve Slezsku. V první rotě v Sokolovu bylo dokonce 70 procent Židů. Podle historika Tomáše Jakla měli velkou motivaci bojovat s nacisty. "Přesný důvod toho, proč měla první rota 70 procent Židů, ale neznám," uvádí historik. Podle něj však značnou roli hrál fakt, že členové jednotky, kteří pobývali v gulazích, ještě nebyli v dobré formě.
Velitel roty nadporučík Jaroš do poslední chvíle řídí bitvu přímo z kostela. Když vidí, že je situace špatná, zapojuje se sám do obrany. Jak vzpomínal doktor Armin Široký v knize Karla Richtera: "Jaroš se mi vyškubl, běžel ven. Vzápětí se vrátil, … ale hned zase pádil dolů se samopalem v ruce. … Tehdy byl Jaroš, který řídil obranu před kostelem, zasažen dávkou z tankového kulometu."
Nadporučík Otakar Jaroš před odjezdem na frontu. Zdroj: Kolektiv autorů. Sokolovo 1943-1988
Během března 1943 začínají nacisté z protektorátu odvážet Romy do koncentračního tábora v Osvětimi. První masový transport proběhl 7. března, z tehdejšího protektorátu dohromady odjelo na 5 a půl tisíce romských obyvatel, z nich drtivá většina zahynula.
Nepřítel se po 21. hodině prakticky zmocňuje vesnice, československým vojákům zbývá k úniku jen malý pruh území mezi kostelem a řekou Mža.
Přeživší obránci se postupně stahují za řeku, poslední voják tam podle deníku dorazí kolem 4. hodiny ranní. Velení začíná sčítat mrtvé a pohřešované.
Z československého praporu zemřelo 8. března přibližně 70 osob, další obránci Sokolova padli do zajetí. Jarošova rota zároveň přišla o téměř všechny protitankové zbraně.
Hromadný hrob československých bojovníků v Sokolovu. Zdroj: background.webnode.cz.
Počet zabitých Němců dosud nebyl ověřen, často zmiňované údaje kolem 300 lidí vycházejí pouze z odhadu přímých účastníků. Množství zničené techniky odhadují autoři deníku praporu na 23-25 kusů.
Obyvatelé protektorátu se o úsilí svých krajanů v boji proti nacistům dozvídali z vysílání zahraničního rozhlasu v Londýně a Moskvě. Poslech zahraničního rozhlasu se přísně trestal a z přijímačů byly odstraněny součástky umožňující jeho poslech. Zabavené součástky kutilové nahrazovali speciálními cívkami, tzv. "čerčilkami".
Boj o Sokolovo probíhal i následující den, když se 2. rota československého praporu snažila za podpory sovětských tankistů znovudobýt vesnici. Padlo při něm dalších 16 českých a slovenských vojáků. Útok byl ale odražen a jednotka se znovu stáhla, aby udržovala obrannou linii na řece Mža.
Nakonec musel prapor v polovině března ustoupit a stáhnout se více na východ, protože mu po dobytí Charkova Němci hrozilo obklíčení.
Snímek z nácviku útoku na osadu. Zdroj: Fotoarchiv VHA/VÚA
"Myslím si, že nasazení jednotky byl úspěch, prapor splnil úkol, který dostal. Šlo o boj v obraně, který je vždy náročnější, ale není tak spektakulární jako útok," hodnotí výsledek historik Tomáš Jakl.
Zde uvádíme literaturu, kterou jsme použili při přípravě on-line reportáže a souvisejících článků:
- Karel Borský a kolektiv. Medailonky statečných. Sokolovo-Kyjev 1943-1998
- Miroslav Brož. Hrdinové od Sokolova
- Roman Cílek, Karel Richter. Hrdinové Československa ve smršti dvou světových válek
- Jiří Fidler. Sokolovo 1943. Malý encyklopedický slovník
- Kolektiv autorů. Sokolovo 1943-1988
- Karel Richer. Statečný život a tajemná smrt podplukovníka Sochora.
- Vojenský historický ústav v Praze. Sokolovo. Věnováno k 30. výročí bitvy u Sokolova
Tímto končí retrospektivní on-line reportáž o bitvě u Sokolova.
Poděkování za odbornou spolupráci patří Vojenskému historickému archivu a jeho řediteli PhDr. Júliu Balážovi, Vojenskému historickému ústavu a jeho pracovníkovi Mgr. Tomáši Jaklovi, dále České obci legionářské a dokumentaristovi-publicistovi Miroslavu Brožovi.
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist