Profil: Jiří Paroubek, všudypřítomný zajatec marketingu

Jiří Paroubek, největší favorit v boji o budoucího premiéra, přebíral ČSSD se smělou vizí - vybudovat moderní sociální demokracii evropského střihu. To tehdy znamenalo pokusit se o důkladnou funkční rekonstrukci starého sociálního státu, která by v nejistém světě nekonečně pružného kapitálu zaručila minimální trvalou udržitelnost sociálního systému.

Populistická, všeslibující předvolební rétorika ČSSD bohužel dokazuje, že původní plán byl odložen, zatím na neurčito. Místo rekonstrukce sociálního státu nabízí ČSSD jeho konzervaci či obnovování a ze slibované strany pestrých politických osobností, jež si neustále ideově konkurují, se díky systematické práci lídra stala ucelená partaj jednoho muže.

Sociální demokracie, to je dnes pro voliče Jiří Paroubek, a pak někde hodně vzadu, možná, David Rath a Bohuslav Sobotka.

Vehikl moci bez lidského kouzla

Je to jistě velký vůdcovský výkon, když se něco takového jednomu člověku povede; ale svědčí to také o podivném vztahu lídra k vlastní straně, která místo role jakési kojné matky (alma mater), jejíž základní ideje všichni ctí a pak společně rozvíjejí, plní funkci individualizovaného přenosového tělesa, "vehiklu", na němž se dá dojet na nejvyšší bod politické hierarchie.

Sociální demokracii takto poprvé využil Miloš Zeman, který sám sebe považoval za liberála. Paroubek byl možná na počátku (v době, kdy se přátelil se starými sociálními demokraty z emigrace) sociální demokrat, ale dnes už snad ani on sám neví, co to znamená.

Nebo snad stačí k vymezení sociálního demokrata to, že někdo jakýmikoliv prostředky bojuje za "vědecky" vyprojektované štěstí "obyčejných lidí"? Neskrývalo se v tomto slově kdysi mnohem víc pozitivního a skutečně nového, než je pouhý reaktivní odpor k projektu pravicové konkurence, z něhož dnes převážně žije ČSSD? A proč se v Paroubkově straně pořád tolik hovoří o sociálních ohledech, a tak málo o tom, co je a co není demokratické?

Jiří Paroubek kdysi hrdý pojem sociální demokrat dlouhodobě vyprazdňuje. Ztělesňuje v tom obecnější rys moderních politických vůdců: jsou to většinou lidé, kteří do vlastní strany ani nepatří, a právě proto s ní mohou hodně dokázat (ikonou mezinárodní je tu Tony Blair, českou Miloš Zeman nebo Martin Bursík). Vidí ji totiž zvenku, čistě instrumentálně, a takto vnějškově přistupují ke všemu: k programu a jeho plnění, ke službě voličům, která se stává službou sobě, k volebním kampaním. Politika je pak mechanismus, který, když se dobře pochopí jeho převody, přináší stálé mocenské zisky a s nimi i slávu. Smyslem politiky už není snaha o co nejlepší spravování věcí veřejných, nýbrž ovládnutí politického stroje.

To je také důvod, proč se Jiří Paroubek stal zajatcem moderní marketingové technologie, vycházející z fetišizace pseudoreálného sociologického konstruktu "veřejnosti", jejíž nálady se, jak vyznavači této víry věří, odrážejí v průzkumech veřejného mínění. Je to ta nejjednodušší cesta, jak se naučit řídit politický stroj moci, a také spolehlivý způsob, jak si zvyšovat sebevědomí (průzkumy Paroubkovi mimo jiné také ukazují: "jsem nejlepší řečník"; "v diskusích nemám soupeře" apod.). Svou vůdcovskou hyperaktivitou navíc Paroubek zcela ovládl společný prostor, kterému se dříve říkalo veřejný. Ať už je aktivní (vstupuje s projevem do veřejného prostoru), anebo pasivní (na jeho vstupy všichni ostatní alergicky až nenávistně reagují), Paroubek je neustále přítomný jako nepřiznaný základ veřejné diskuse.

Předseda ČSSD reaguje na všechno, včetně úplných hloupostí, a to permanentně, protože je přesvědčen, že tím vytvoří voličům "správnou realitu". Musí učinit vlastní pravdu jedinou pravou skutečností; kdyby chvíli polevil, zabrala by prostor "cizí lež", překládají předsedův postoj jeho nejbližší poradci, nepřímo tím potvrzujíce, že se v Lidovém domě místo tradiční Masarykovy Otázky sociální už dávno čte převážně Machiavelliho Vladař nebo Carnegieho soubory pouček, jak správně ovlivňovat lidi.

Jiří Paroubek tím bohužel ztrácí něco, co je pro politika zlatý poklad: přirozené osobní lidské kouzlo. Politik, který tolik chce, tolik se bere vážně, tolik touží po tom, aby byl všude centrem dění, nemůže na veřejnosti projevovat neokázalou radost, chybí mu nadhled, humor, sebeironie. Lifestylové rozhovory v magazínech to už nezachrání. Neslouží totiž k polidštění politika, jak se od nich očekává, nýbrž svou nuceností a strojeností ještě zdůrazňují obvyklou provozní koženost lídra, za níž se hned v zápětí vynořuje nepříjemné přiznání: ano, on to nedělá, aby něco řekl o sobě, nýbrž kvůli tomu, že taková vstřícnost patří do úspěšné marketingové strategie politika.

Mluvím, tak jak jsem

Paroubek není lídrem týmového typu. Získává spojence, nikoli spolupracovníky. Ale jakmile je získá, nechává jim přesně limitovaný prostor k realizaci, čímž si je zavazuje hned dvakrát (tím, že je vybral, a tím, že jim dává omezenou volnost). Sociální demokracie poslední roky vydržela bez vnitřních otřesů a hádek mimo jiné hlavně proto, že disponuje dostatečnou mocí v regionech, o níž se zasloužilí spojenci mohou s předsedou dělit. Primát předsedy tak není nikdy zpochybněn, protože všichni ctí hierarchické rozdělení mocenských rolí a působnosti.

Paroubkova vladařská schopnost, slavné "rozděluj a panuj", je nesporná, alespoň co se stranických záležitostí týče. Když se k tomu přičte nezdolná výdrž, s jakou praktikuje svůj útočný styl politiky, vzniká kombinace vlastností, proti níž se velmi obtížně bojuje a kterou neohrožuje ani zmiňovaná "nelidská" chladnost sebeprezentace. Přesto má předseda ČSSD ještě jednu slabinu, která ho poškozuje mnohem víc - a tou je jazyk.

Muž, který si tak samolibě chválí své rétorické schopnosti, je schopen v televizních debatách používat ty nejotřelejší fráze, toporná úřednická pasiva, vyšinuté věty, ale také výrazy, které prozrazují, že kdesi v podvědomých vrstvách Paroubkovy psyché zůstaly zadřené staré, dnes už nefunkční, anachronické stereotypy. Příkladem za všechny budiž slovo "exponent", které v poslední době do vět Jiřího Paroubka proniká stále častěji. "Exponenti ODS" okamžitě asociují "exponenty buržoazie", jejichž likvidaci v politickém životě republiky po únoru 1948 Paroubek chválí ve známém článku v bulletinu národněfrontovní socialistické strany, jenž vyšel na konci sedmdesátých let. Podobných ozvuků staré doby, které iritují i méně zavilé odpůrce Jiřího Paroubka, nalezneme v předsedově řeči mnoho. Právě tento rys, který velmi často zabarvuje i řečnickou dikci lídra ČSSD, je největší překážkou, proč ho mnoho lidí nedokáže respektovat jako úctyhodného demokratického politika. Na to jsou tyto jazykové nánosy staré doby příliš příznačné.

Lež z hlediska věčnosti

Jiří Paroubek vnesl do české politiky ještě jeden podivný rys. Nadužíváním slova "lež", které po jeho vzoru začali zneužívat i politici ODS (Topolánek, Bém atd.), se prostředí ostrého, ale férového politického soupeření proměnilo v hysterizovanou krajinu nenávistné konfrontace. Země, v níž se slovo lež používá skoro stejně často jako tvary slovesa být, nutně časem přijde o schopnost objevovat a hledat jakoukoliv společnou pravdu. Nemuselo se jednat, a nejspíš ani nejednalo o Paroubkovu strategii, důsledky jsou ale tytéž.

Jiří Paroubek v předvolební kampani slibuje, že zabrání zvůli, kterou prý přinášejí voličům jeho konkurenti: zachrání zdravotnictví před privatizací, důchodce před nedůstojným životem, matky před bídou dětí, živnostníky před hospodářskou krizí. Zavazuje se, že zlepší kvalitu života všech. Lídr ČSSD se zjevně drží hesla Billa Clintona "je to v ekonomice, troubo". Z hlediska krátkodobého má snad Paroubek pravdu, ani Clintona si však dnes nikdo nepřipomíná kvůli úžasným výkonům ekonomiky, ale pro úplně jiné činy.

Není důvodu pochybovat o tom, že Paroubkův zápis do historie se bude řídit podobnou logikou. Prezident Masaryk, který podle Jiřího Paroubka údajně ČSSD pořád inspiruje (jeho jméno ostatně nese i dělnická akademie ČSSD), to říkával jasně: politiku je sice třeba dělat dnes, ale vždy z pohledu věčnosti.