První a nejdéle působící opoziční či disidentské hnutí v zemích sovětského bloku, které inspirovalo podobná hnutí později v jiných zemích. Tak charakterizoval Chartu 77 jeden z jejích nejznámějších signatářů Václav Havel, který se později stal nejvyšším představitelem státu, proti kterému bojoval. Historie Charty se začala psát před třiceti lety. První přípravná schůzka se konala 10. prosince 1976.


V bytě Jaroslava Kořána v Tyršově ulici na pražském Novém Městě se tehdy kromě majitele bytu sešli Václav Havel, Pavel Kohout, Václav Vendelín Komeda, Jiří Němec a Zdeněk Mlynář. Dohodli se na tom, že by bylo dobré založit nějakou trvalou občanskou iniciativu, která se bude věnovat obraně lidských práv. Na další dvě prosincové schůzky přišli podle Havlových slov ještě Ludvík Vaculík, Jiří Hájek a Petr Uhl; ten později vzpomínal, že se jich zúčastnili i Pavel Landovský a Pavel Bergmann.


Během prosince 1976 byl precizován text prohlášení, které se obrací na tehdejší státní orgány, aby dodržovaly zákony. Původně mělo prohlášení delší verzi. Zvažovat se musely i námitky právníků, aby formulace vyhověly platným zákonům. Škrtalo se a zase připisovalo, až byl text hotový. Dostal název Charta 77. Autoři prohlášení zároveň oznámili, že skupina občanů vytváří volnou občanskou iniciativu, která se bude zasazovat o respektování a dodržování lidských a občanských práv.


Společenství usilující o lidská práva se začalo utvářet při soudním procesu s mladými hudebníky kolem kapely The Plastic People of the Universe, kteří byli souzeni pro údajné výtržnictví. Impulzem pro vznik Charty se pak stalo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto dokumenty zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975, přijaté i československou reprezentací, vstoupily v platnost v březnu 1976, ale do skutečné praxe je tehdejší komunistický režim neuvedl.


Prvními mluvčími Charty se stali bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. Mezi Vánocemi a Novým rokem své podpisy pod text Charty 77 připojilo 242 signatářů. Do ledna 1990 se k Chartě přihlásilo přes 1800 signatářů a jen 25 z nich svůj podpis veřejně odvolalo.


Plánovanému zveřejnění Charty na Tři krále a předání vrcholným československým institucím policie zabránila. Text však vzápětí vyšel v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. V československých oficiálních médiích před listopadem 1989 nikdy publikován nebyl.


Charta 77 neměla stranické cíle, neprofilovala se jako základna k opoziční politické činnosti. Nepředstavovala tedy žádné "vyhlášení války" vládnoucímu režimu a také nezpochybňovala legitimnost existujícího společenského systému. Chtěla s politickou a státní mocí vést konstruktivní dialog. Přesto ji tehdejší režim vnímal jako ohrožení své moci. "Sestavily ji nejlepší mozky 'opozice', je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí," prohlásil později tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.


Anticharta
Proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň, do níž vmanipuloval nejširší vrstvy obyvatel. Jejím vrcholem byla takzvaná anticharta, kterou přijali umělci na slavnostním shromáždění v Národním divadle. Kromě toho režim zasahoval proti disidentům i silou - zatýkáním, výslechy, domovními prohlídkami, nutil je také k vystěhování z republiky.


Navzdory věznění a perzekuci však činnost Charty pokračovala. Do listopadu 1989 vydali mluvčí 572 závažných dokumentů, v nichž Charta 77 otevřeně vyslovovala stanoviska k různým politickým a společenským jevům, především k porušování lidských práv. Charta též zaštiťovala řadu dalších iniciativ jako byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) nebo později Čs. helsinský výbor.


Charta 77 ukončila oficiálně činnost na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992, kdy ve svém závěrečném prohlášení konstatovala, že dohrála svou historickou úlohu.