Sociální sítě i helikoptérová výchova. Děti jsou citlivější, dnešní prostředí by ale udělalo vločku i z boomera, říká dětský psychiatr

Uzavření škol za covidu spustilo vlnu duševních problémů nezletilých. Podle uznávaného dětského psychiatra Michala Goetze se ale jen naplno projevilo něco, co v populaci bujelo už předchozí dekádu. Například nárůstu sebepoškozování a sebevražedných pokusů mladých lidí si odborníci všímali roky. Roste ale také počet případů agresivity žáků ve školách.

„Policie má vyšší procento výjezdů do škol, kdy třeba žák řekne, že to tam vystřílí, vyhodí školu do povětří nebo si začne sepisovat seznamy osob, které hodlá zlikvidovat. Když jsem tohle viděl v roce 2010 na stáži v Americe, říkal jsem si, že to by se u nás nestalo,“ popisuje v rozhovoru s HN Goetz, který vede pátým rokem Dětskou psychiatrickou nemocnici Opařany. A vysvětluje, kde má vyšší míra násilnosti i celkové zhoršení duševního zdraví mladistvých původ. Ale také co by měly rodiny i stát dělat, aby se situace zlepšila.

Dlouhodobě mluvíte o tom, že je duševní zdraví dětí a mladistvých pod tlakem, jen vás až donedávna nikdo neposlouchal. Co se dnes změnilo?

Je v tom osobní zájem. Každý už dnes má ve svém okolí, nebo dokonce své rodině, někoho, kdo potřebuje dětskou psychiatrickou péči, ke které je ohromně těžké se dostat. A ta zkušenost je napříč všemi sociálními vrstvami a politickým spektrem. Tahle blízkost dává do pohybu emoce, které potom zase oživují odborné argumenty a to naše volání po změně, které trvá už přes 20 let.

Jak je to možné?

Od 90. let, kdy jsem začínal, tak do roku 2007, byla dětská psychiatrie vnímaná jako okrajový obor, který se stará především řekněme o hodně zlobivé děti. Jistě, léčili jsme těžké pacientky s anorexií nebo pacienty s psychotickou poruchou. Ale dětské duševní zdraví se nepovažovalo za žádný větší problém. A vlastně se nás ptali, jestli máme jako dětští psychiatři vůbec nějakou práci. 

Pak se ale situace zlomila a už kolem roku 2010 jsme viděli sebepoškozování a sebevražedné pokusy adolescentů. Mezi dětskými psychiatry byl vývoj do budoucna celkem jasný – věděli jsme, že máme vysoký věkový průměr, že máme nízko nastavené úhrady a že je dětská psychiatrie oproti té dospělé finančně znevýhodněná. Věděli jsme, že ve srovnání se světem náš systém zaostává, ať už jde o materiálně-technickou úroveň nebo naplněnost službami, jako jsou stacionáře, ambulance, krizová centra, různé druhy lůžkových oddělení. Naše vstupy do médií či apely na odborných fórech byly však takové marné volání po změně.

Takže v už tak stigmatizovaném oboru, jako je duševní zdraví, existovalo ještě větší tabu směrem k dětské psychiatrii?