Česko a životní prostředí: od socialismu nastalo zásadní zlepšení, přibývá lesů i čistých vod. Nastupují ale léčiva či mikroplasty

Novoroční projev prezidenta Václava Havla v roce 1990 byl jednou z prvních příležitostí, kdy československý státník měl možnost otevřeně mluvit o stavu životního prostředí. Zapůsobil jako zjevení. „Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív než ve většině evropských zemí,“ řekl Havel otevřeně. 

Za socialismu bylo životní prostředí opomíjené. Průmysl a průmyslové technologie zastaralé. Znečištění velké. Nejhorší byla situace v Severočeském kraji. Právě tam byl soustředěn strategicky významný těžký a chemický průmysl, který životnímu prostředí nejvíce škodil. Znečištění bylo na severu Čech takové, že se i v totalitním systému lidé odvážili protestovat. Právě ekologické demonstrace v severních Čechách v roce 1989 se staly předzvěstí sametové revoluce. Od té doby se situace významně zlepšila, staré ekologické zátěže ale řešíme dodnes. 

Ovzduší a lesy

Lesy v Krušných a Jizerských horách v 70. a 80. letech 20. století ničily kyselé deště způsobené oxidy síry ze severočeských elektráren. Tyto hory pokrývaly pahýly uschlých stromů. Jejich stav se významně zlepšil po odsíření elektráren v letech 1992 až 1998. A k výraznému snižování všech emisí docházelo také v pozdějších letech, i v souvislosti se vstupem Česka do EU v roce 2004.

Počet uhelných elektráren se také snížil. V roce 1989 činil podíl uhlí na výrobě elektrické energie 79 procent. Dnes je to zhruba 40 procent. A očekává se, že uhelné elektrárny v Česku skončí už kolem roku 2030, protože budou příliš drahé. Vlivem odchodu od uhlí se nicméně zvyšuje energetická závislost Česka na dovozu (zejména plynu) ze zahraničí. Tato závislost vzrostla z 16 procent v roce 1993 na více než 40 procent v současné době.

Emise oxidu síry v letech 1993–2023 poklesly o více než 97 procent. Snižovaly se ale i vlivem velkého útlumu těžkého průmyslu – zejména výroby oceli a železa. Dalším důvodem poklesu emisí bylo snížení počtu starých uhelných kotlů v domácnostech díky plynofikaci obcí. Právě tyto kotle patří k největším zdrojům nebezpečných emisí poletavého prachu. Jejich počet se později významně snížil i díky dotačnímu programu Nová zelená úsporám a Kotlíkovým dotacím.

Ve výrobě elektřiny posílila jaderná energetika – z 11 na 34 procent, přibyly paroplynové elektrárny a objevily se obnovitelné zdroje jako slunce, vítr, biomasa a biopaliva. V obnovitelných zdrojích nyní Česko míří k více než 30procentnímu podílu výroby v roce 2030. Teď jsme na zhruba 18 procentech.

Emise skleníkových plynů v Česku od roku 1990 klesly téměř na polovinu. Dle modelových scénářů Česko pravděpodobně splní evropský cíl poklesu emisí o 55 procent do roku 2030.

Kyselých dešťů už se české lesy zbavily, v posledních letech na ně ale dopadly jiné problémy. Jejich zdravotní stav negativně ovlivňuje změna klimatu, se kterou se pojí větší počet horkých a suchých dní. To připravilo vhodné podmínky pro rozšíření kůrovce, který zdecimoval obrovské rozlohy českých smrkových monokultur. Kůrovcová kalamita v Česku vyvrcholila v roce 2020. Kromě vlivu na ekosystémy a ekonomických ztrát má masivní kácení stromů vliv také na celkovou uhlíkovou bilanci lesů. Zatímco v předchozím období české lesy uhlík vázaly, v posledních letech začaly být jeho zdrojem.

Lesní půda dlouhodobě pokrývá zhruba třetinu území Česka. Zejména v podobě hospodářských lesů, jejichž funkcí je produkce dřeva.

Odpady

Před rokem 1989 bylo pro Česko charakteristické rozšíření černých skládek, legislativní nezájem o odpadovou problematiku a naprosté minimum informací o odpadech, jejich likvidaci a skládkování. Odhaduje se, že počátkem 90. let existovalo na území České republiky přes 6000 nezabezpečených či černých skládek. Neexistovalo pravidelné sledování produkce odpadů. Od té doby jsme se zásadně posunuli.

Po 30 letech by se mohla vrátit těžba do Měděnce na severu Čech. Z odkaliště mají vzniknout brusiva pro průmysl

22. 7. 2025 ▪ 5 min. čtení

První data o produkci odpadů začala být systematicky sbírána až v devadesátých letech, kdy začal platit první zákon o odpadech z roku 1991. Byl zlomem ve vývoji skládkování i nakládání s odpady obecně. Zákon zakázal ukládání odpadu na nezabezpečených skládkách, nařídil původcům odpady odděleně třídit, skladovat i využívat jako druhotné suroviny a zavedl zpoplatnění odpadů ukládaných na skládky. Od té doby se nakládání s odpady stále zlepšuje. Více odpadu třídíme a recyklujeme. Od roku 2030 skončí skládkování netříděného odpadu. Stále ale máme problémy s efektivním recyklováním komunálního odpadu. V roce 2023 se ho recyklovalo jen něco málo přes 40 procent. Za pět let ho máme recyklovat 60 procent. Česko proto musí zlepšovat své třídicí kapacity, ale hlavně i ty recyklační.

Voda, pole a chráněná území

Zásadně se proměnila také kvalita povrchových vod. V 90. letech patřilo jejich znečištění k největším problémům. Zlepšení bylo zpočátku dáno restrukturalizací průmyslu, později efektem výstavby a rekonstrukcí čistíren odpadních vod (ČOV). Do roku 2000 byly ČOV postaveny téměř ve všech obcích nad 10 tisíc obyvatel. Dnes tuto povinnost mají všechny obce nad 2000 obyvatel.

Na počátku 90. let 20. století patřila velká část vodních toků do kategorie velmi silně znečištěná, tedy té nejhorší. Kvalita vody byla negativně ovlivněna především znečištěním, pocházejícím z průmyslu a komunálních odpadních vod.

V porovnání s 90. lety se kvalita povrchových tekoucích vod zásadně zlepšila. K nejvýraznějšímu poklesu u většiny ukazatelů došlo do roku 2010. Ve vodních tocích se podařilo nejvíce zredukovat obsah amoniakálního dusíku a obsah fosforu, a to díky výstavbě nových čistíren odpadních vod a technologicky lepšímu čištění odpadních vod. Avšak v krátkodobém trendu kvalita vod stagnuje a nedaří se dále snižovat míru znečištění. Ve vodách přibývají například léčiva či mikroplasty.

Pokračuje pokles početnosti ptačích populací, které jsou hlavním indikátorem biodiverzity lesní a zemědělské krajiny. Nadále se snižuje rozloha zemědělské (zejména orné) půdy a zvyšuje se rozloha zastavěných ploch a lesní půdy. Pole jsou navíc vzhledem k intenzivnímu hospodaření ohrožena degradací – vyčerpáním, ztrátou živin a erozí.

Dobrou zprávou pro přírodu je, že stále přibývá míst, která se těší nějaké formě ochrany životního prostředí. V roce 1990 bylo v Česku 1073 tisíc hektarů a loni 1330 tisíc hektarů všech typů chráněných území.

A tento nárůst pokračuje. Současná vláda letos vyhlásila například novou Chráněnou krajinnou oblast Soutok na soutoku Moravy a Dyje. Ke slibovanému vzniku nového Národního parku Křivoklátsko ale zatím nedošlo.