Zpěvák Petr Janda o životě za totality: „Přemýšleli jsme s manželkou o emigraci, živil bych se jako dělník u telefonů“

Někdy jsem to prostě neudržel a udělal věc, ze které dodnes nemám žádný dobrý pocit,“ říká zpěvák Petr Janda například o účasti na Festivalu politické písně. Ve Spotlightu vzpomíná na totalitní tlaky, ale i způsoby, jakými době vzdoroval. Se svojí hustou hřívou prý v mládí provokoval a ani vlastní matka ho nepřemluvila, aby se nechal ostříhat. „Bylo to pro mě přednější než maminčina láska.“

„Dneska můžete na hlavě nosit třeba fialovou, růžovou a nikomu to nepřijde. Tehdy byla společnost hrozně puritánská a já třeba v krámě pozdravil nějakou starší paní, ona se otočila, viděla moje vlasy a řekla: Fuj! A odplivla si,“ vzpomíná frontman kapely Olympic na své mládí v socialistickém Československu.

Popisuje také, jak to bylo v normalizační době pro hudebníky složité a kolikrát uvažoval, že půjde do „normální“ práce. Říká, že s manželkou přemýšleli, že zůstanou v emigraci v Paříži.  „Žil bych v emigraci jako dělník u telefonů, je to moje původní profese. A oni měli dobré platy, to ne že ne. Ale dítě jsme měli v Praze.“

„Některé principy z konce normalizace v zásadě přežívají.“ Martin Groman a Michal Stehlík teď „přepisují“ 20. století

15. 11. 2024 ▪ 2 min. čtení

V rozhovoru se Zuzanou Tvarůžkovou mluví také o tom, co ho – pokud se mluví o politice – dokáže vždycky rozhodit. Je to například postoj lidí právě vůči době totality, kterou podle svých slov v podstatě celou zažil, a vedle toho fakt, jak se veřejnost obrací proti Ukrajincům, kterým sám pomáhal. 

„Lidi si to vůbec neuvědomují. Představte si, že by přijela třeba rakouská armáda a vlítla na Lipno, obsadila Krumlov a Budějovice. Ti lidi by utekli do vnitrozemí, udělali by mír a nechali jim to,“ zlobí se hudebník.