Jsem ráda, že jsme neměli peníze a mohli tady zůstat, říká novinářka s afgánskými kořeny Fatima Rahimi o době, kdy musela kvůli islámským fundamentalistům s rodinou uprchnout do Česka. Zůstala přitom trochu náhodou – její rodiče už neměli dostatek peněz pro převaděče. A v její zemi se bojuje kvůli vládě Tálibánu o lidská práva dodnes. „Kdybych tam zůstala, možná bych už nebyla,“ říká.

„Ženy bojují za svá práva od vzniku Afghánistánu v roce 1919, nemám pocit, že by se tato bitva někdy zastavila, a teď pokračuje i pod vládou Tálibánu,“ říká Rahimi k tomu, že během dvou let teokratické vlády radikálního hnutí ztratily ženy v Afghánistánu možnost studovat, pracovat, podnikat, svobodně se rozhodovat o svém životě nebo pohybovat se na veřejnosti.

A podobně vyostřená je situace i v sousedním Íránu, kde smrt Mahsy Aminiové odstartovala kromě boje za rovnoprávnost žen také sérii zatýkání, poprav a nejrůznějších útoků.

„Moje mamka je negramotná. Neumí arabskou ani českou abecedu, umí se akorát podepsat a mobilem spolu komunikujeme tak, že mi posílá hlasové zprávy. Na to, že opravdu nikdy nechodila do školy, je snad jedna z nejemancipovanějších žen v mém životě,“ popisuje Rahimi vlastní zkušenost s bojem za ženská práva pod fundamentální vládou.

Zároveň dodává, že stále existují části Afghánistánu, kde se ženy mohou učit. „Někde je Tálibán vstřícnější a dívky mohou chodit alespoň do základních škol nebo navštěvovat různé kurzy,“ dodává novinářka.