Ludmila Jelínková byla zatčena v červnu roku 1942 za nakupování mimo dobu stanovenou pro Židy, a navíc si zlomenou rukou zakrývala židovskou hvězdu. Mohla si vybrat mezi pokutou dva tisíce korun, nebo sedmi dny vězení. Podle protokolu na zaplacení neměla peníze a odvolala se. „Nicht stattgegeben,“ – nedovoluje se, stálo v zamítající odpovědi.

Bruna Deimela zatkli proto, že měl v aktovce spadaná jablka, což bylo pro Židy zakázané. Rudolf Lebenhart zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Dachau poté, co ho zatkli pro hromadění zásob – u sebe měl 100 cigaret.

Jak se žilo v hlavním městě Židům během druhé světové války, přibližuje nová interaktivní mapa, ve které jsou informace o více než třiceti tisících obětech holokaustu, místech pronásledování a případech porušování protižidovských nařízení. 

„Trvalo nám zhruba tři a půl roku, než jsme dali dokumenty a data dohromady. Informace o bydlišti a osudu obětí holokaustu jsou přístupné v dobové mapě a společně s digitalizovanými dokumenty ukazují, co museli perzekvovaní Židé snášet. Spuštění jsme směřovali k výročí Mezinárodního dne obětí holocaustu 27. ledna,“ popsal pro HN Michal Frankl z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd, který se na projektu podílel. „Chtěli jsme ukázat, že vylučování ze společnosti začínalo v důvěrně známém prostoru města, ještě před deportacemi do ghett a koncentračních táborů,“ dodal Frankl. 

Nejčastěji Židé podle dobových záznamů porušovali zákaz vycházení nebo nakupování mimo vyhrazené doby. Skrz konkrétní místo na mapě města si nyní mohou lidé přečíst příběh skutečného člověka včetně toho, že se podívá na naskenované fotografie a dokumenty vztahující se k případu na stránkách holocaust.cz.

Například Hugo Eger šel v září roku 1941 po Švehlově nábřeží, což je dnešní nábřeží Ludvíka Svobody. Tím ale porušil protižidovský zákaz, podle kterého u vody být nesměl. To Egera nakonec stálo rozhodování mezi pokutou tři tisíce korun a osmi dny vězení. Odvolal se, ale stejně jako Ludmila Jelínková ani on neuspěl a na zaplacení měl osm dní. Taková pokuta byla ve čtyřicátých letech pro Židy likvidační. 

„Běžně se tehdy měsíční plat protektorátního dělníka pohyboval kolem tří tisíc korun, Židé brali zhruba třetinu. Výše trestů vzhledem k ‚přečinům‘ tak byla naprosto absurdní a šílená,“ řekla HN Zuzana Schreiberová z Multikulturního centra Praha, která jen po cestě do práce z Jáchymovy po Jindřišskou ulici chodí kolem míst vážících se ke 43 příběhům perzekvovaných či segregovaných Židů. Pro představu: kilogram másla stál tehdy 1500 korun, kilogram chleba 100 korun a třeba litr mléka 60 korun. 

Dokumenty, které popisují jednotlivé příběhy, digitalizoval Institut Terezínské iniciativy během osmi let v rozmezí 2005–2013 z Národního archivu. Dostupné jsou na holocaust.cz v databázi obětí. „V mapě jsou k tomu dané souřadnice míst, kterých se to týká, aby se to zobrazovalo v reálném prostředí. Názvy ulic se během let měnily, takže jsme museli dohledávat současnou polohu,“ vysvětlila HN Eliška Ševčíková Waageová z Institutu Terezínské iniciativy.

Webovou aplikaci nazvanou MemoGIS vytvořil Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ve spolupráci s Institutem Terezínské iniciativy a Multikulturním centrem Praha. Mapa má dvě podkladové vrstvy, jednu současnou a jednu dobovou, která se dá vypnout, a informace se tak promítnou do současné podoby Prahy. Celé město je poseté značkami – modré označují místa, kde měli Židé různá omezení. Například se nemohli pohybovat kolem plodinové burzy. Samotné příběhy perzekvovaných Židů jsou uložené pod červenými vykřičníky a žluté domky ukazují počet lidí, kteří na adrese žili, a jejich osudy.

„Tam, kde jsou počty vysoké, a v jednom domě je evidováno třeba 60 lidí, se Židé střídali. Jedny odvezli transportem do koncentračního tábora, druhé nastěhovali, a tak několikrát dokola,“ popisuje Schreiberová. 

Mapa je momentálně pouze pro Prahu, ale v budoucnu by se měla rozšířit i na další města. „V budoucnu to máme v plánu, třeba i některá místa pronásledování. Nabízí se třeba Terezín, pro který existuje spousta dat, jež můžeme umístit na mapu,“ řekl HN Frankl s tím, že by návštěva Terezína s podobnou mapou nabídla jinou zkušenost, například pro školní exkurze. „Připravit něco podobného je ale spousta práce a trvá to. Například přesné adresy máme zatím jen pro Prahu, proto jsme se prvně soustředili na hlavní město,“ doplnil. 

Z hlediska dat a jejich využití jde podle Frankla teprve o začátek. Pro školy vzniká vzdělávací manuál, jak s daty pracovat. Navázat by mohl také na projekt Zmizelí sousedé, který udělalo Židovské muzeum a během kterého děti mluvily se svými babičkami a dědečky o jejich vlastních zážitcích, chodily po archivech a sháněly informace o lidech ze sousedství v dobovém kontextu.  Kromě školství by se aplikace mohla využívat také ve vědecké obci.

„Data chceme dál analyzovat, abychom se dozvěděli víc o tom, jak vypadal život v okupovaném městě. Jak fungovala hierarchie podle rasových i etnických představ, jak rozdělovala prostor nebo kde byla nejvíc konfliktní místa,“ popsal pro HN Frankl, podle kterého zpracovaná data otevírají více otázek, než kolik jich zodpovídají.