Na jaře pracovali lékaři a sestry jablonecké nemocnice i v té nejhorší fázi pandemie s entuziasmem, protože věřili, že díky očkování proti covidu bude brzy lépe. Nyní mají opět plné pokoje pacientů bez vakcíny a původní zápal pro práci pozvolna vyprchává. „Je to smutné a ubíjející. Kdyby se lidé, kteří nejsou naočkovaní a teď tu leží, očkovat nechali, mohli jsme mít minimálně poloviční problém,“ říká o práci během aktuální vlny pandemie primář interny Nemocnice Jablonec nad Nisou Tomáš Vacek.

Je zastáncem povinného očkování, nevidí totiž jinou cestu, jak by se s kolegy mohli vrátit k běžné práci a lidem, kteří potřebují jejich pomoc. „Máme zkušenost, že po odeznění covidové vlny se nám sem s odstupem několika týdnů najednou navalí pacienti s různými, třeba i zanedbanými nádorovými onemocněními. A to je obrovský průšvih, který nás v blízké době opět dostihne,“ dodává Vacek.

HN: Jaká je situace v nemocnici v porovnání s minulými vlnami pandemie?

Oproti podzimu roku 2020 je křivka hospitalizací trochu zploštělá, tedy máme méně pacientů. Pomalu se ovšem dostáváme na stejný počet nemocných, jaký jsme měli právě před rokem. Zatím nejhorší situace tu byla letos na jaře, nyní jsme asi na polovině tehdejších hospitalizací.

HN: Jakou máte rezervu?

V tuto chvíli provozujeme dvě covidové stanice neintenzivní péče, které jsou naplněné zhruba ze 70 procent. A pak máme k dispozici tři stanice intenzivní péče, které jsou obsazené z bezmála 60 procent. Nějakou lůžkovou rezervu tedy máme, ale není velká, situace se navíc mění ze dne na den.

HN: A co personální rezervy? Tam je to horší?

Ano. Na jaře, kdy to tu bylo kritické, nám pomáhali medici a žáci zavřených vysokých a středních škol. Byli hrozně nápomocní na standardních lůžkách či v odběrových centrech. Nyní si musíme vystačit s personálem, který je v nemocnici běžně zaměstnaný – o to je to horší. Zatím si tedy neumíme představit, že by přišla vlna stejně velká jako na jaře a že bychom se se současným počtem lidí dokázali rozumně postarat o všechny pacienty. Na druhou stranu je ovšem personál mnohem méně nemocný než při minulých vlnách. 

HN: Nemocnost je nízká díky očkování? 

Jednoznačně. 

HN: Nepřipouštíte jiný výklad?

Rozhodně ne.

HN: Leží na intenzivní péči někdo, kdo je očkovaný?

Ne. Všichni současní pacienti jsou neočkovaní. V aktuální vlně jsme měli jednoho nebo dva pacienty, kteří očkovaní byli – vždy šlo o starší pacienty, kteří trpěli větším počtem závažných zdravotních komplikací. Na jednotkách neintenzivní péče pak neočkovaní představují asi dvě třetiny počtu pacientů.

HN: Na sociálních sítích jste podpořil povinné očkování. Souhlasíte s výběrem skupin, kterých by se mělo podle ministerstva zdravotnictví týkat?

Ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo na podkladě odborné debaty. Nastavené skupiny mi přijdou velmi rozumné. Pacienti nad 60 či 65 let s nějakými dalšími chorobami jsou nejvíce ohrožení případným těžkým průběhem covidu, i když dnes ošetřujeme v intenzivní péči i ročníky narozené v 70. a 80. letech. To jsme předtím moc často nevídali, leželi tu vesměs samí starší lidé. Virus je nyní aktivní v populaci, která se s ním dosud nesetkala a nemá imunitu. To se jednoznačně ukazuje po celém světě. 

HN: Vím, že naopak nepodporujete petici nazvanou Deklarace lékařů. Co ale říkáte jejich výtce k postupu, kdy očkovaní, kteří žili v jedné domácnosti s nakaženým, nebyli hygienou kontrolovaní?

To asi chyba byla. Jak jsem pochopil, tak motivací tohoto politického rozhodnutí bylo dohnat co největší množství lidí k očkování. Avšak ztrácelo to na významu, když virová nálož v populaci byla obrovská. Rozhodnutí by měla být dělaná na základě dat, podle toho mají postupovat nejen doktoři, ale samozřejmě i epidemiologové a další profese.

HN: Proč tolik lidí odmítá očkování? Hovořil jste o tom s vašimi pacienty?

Ptáme se jich, jestli jsou očkovaní. Když máme chvíli čas a nervy, zjišťujeme i důvody, proč se rozhodli odmítnout vakcinaci. Mám z těch lidí pocit, že nevědí, čeho se chytit. Ve veřejném prostoru jsou mraky informací, data od doktorů pak byla během uplynulého roku a půl často rozporuplná. Mám proto z reakcí pacientů pocit, že by bývalo stačilo si s těmi lidmi sednout a pohovořit si s nimi o důvodech pro a proti. A oni by se očkovat nechali.

HN: Setkáváte se se zastánci konspirací?

Občas se objeví. Mám ale pocit, že to není dominantní skupina u těch, kteří končí se špitále. 

HN: To, že není tolik lidí, kteří věří nejhorším fake news, tedy třeba těm, že ve vakcínách jsou žiletky nebo čipy, je dobrá zpráva.

Samozřejmě jde o nesmysly. Bohužel na internetu takové nepravdivé informace kolují, všichni je čteme, četli jsme a bohužel číst budeme. Lidé jim možná věří, ale myslím, že by šlo tyto jejich názory zvrátit, kdyby si někdo našel čas, kterého bohužel ve zdravotnictví není mnoho, a osvětlil jim, proč se mýlí. Když se na vás hrnou informace z Facebooku, řetězových e-mailů a dalších zdrojů, tak běžný člověk, který není vzdělaný ve zdravotnictví, těžko rozliší pravdu a lež. Normální člověk není schopný orientovat se v klinických studiích. I pro nás je to leckdy obtížné.

HN: Přehodnotí nakažení pacienti stanovisko? Chtějí se po návratu z nemocnice očkovat?

Část pacientů, když leží a je jim zle, říká, že udělali chybu a nechají se očkovat. Tak to prostě je, když vidí, co covid dokáže s člověkem udělat.

HN: Setkáváte se s tím, že pacient připustí, že ho přesvědčila k odmítnutí vakcíny rodina?

Ano. Měli jsme případ rodin, jejíž členové nechtěli očkování z důvodů, o nichž jsme se bavili. Přesvědčili své seniory a ti pak skončili tady na covidových jednotkách. Ať už dopadli jakkoliv, je celá tato situace špatně. Ale na druhou stranu chápu staré lidi, že dají na své příbuzné.

HN: Jak se takové rodinné tragédie odvíjejí? Měl jste někdy možnost hovořit s příbuznými, kteří si připouštějí svou chybu? Nebo nechtějí přiznat omyl, protože by s tím přišla odpovědnost?

Reakce jsou různé. Někdo si to připustí, někdo řekne, že tomu tak není. Pokud vím, tak jsme v intenzivní péči měli člověka z rodiny, ve které lidé nevěřili na covid. Jejich příbuzný bohužel zemřel. Pak dorazily stížnosti týkající se péče poskytované nemocnicí.

HN: Jak se od jara změnili pacienti? Hovoří se například o nárůstu agresivity.

Neříkám, že tomu tak není, ale my jsme se do tvrdých střetů zatím nedostali. Všech pacientů se ptáme, zda jsou očkovaní – ať tu jsou s covidem, nebo s jakoukoliv jinou diagnózou. Občas je kvůli tomu někdo naštvaný či uražený. Naše dotazy ale samozřejmě mají logický epidemiologický podklad. Mně osobně se nestalo, že bych se setkal s někým vyloženě agresivním. Věřím však, že se to jinde děje. Společnost už toho zkrátka má dost.

HN: A co lidé v nemocnicích, také toho mají dost?

Jasně.

HN: Jak se to projevuje?

Už to nikoho nebaví. Během jarní vlny byl entuziasmus větší, říkali jsme si, že to nějak zvládneme a vše bude dobré. Ale teď už nás to malinko opouští, navíc s vědomím toho, že existuje do jisté míry účinná prevence, avšak spousta pacientů ji nevyužila. Je to smutné a ubíjející. Kdyby se lidé, kteří nejsou naočkovaní a teď tu leží, očkovat nechali, mohli jsme mít minimálně poloviční problém.

HN: Nemocnice část péče musela omezit jen na urologii či ortopedii. Musela také interna snížit běžně poskytovanou péči?

Ano, týká se to celé nemocnice. Máme stejné prostory, stejný počet lidí, ale péče na covidových odděleních je personálně náročnější. Musíme zaměstnance v nemocnici přeskupit, někde ubrat a někde přidat, a to je vždy na úkor péče, kterou lze snáze omezit. A tím neříkám, že je to dobře pro lidi, naopak. Ale sáhnete zkrátka tam, kde vás to nejméně bolí. Musíme zachovat akutní péči – když přijede někdo se zlomenou nohou nebo s infarktem, pomůžeme mu. Ale věci jako ortopedické náhrady kyčelních kloubů teď neřešíme, přestože jde o nepříjemné problémy, kvůli kterým budou mít daní lidé déle bolesti, a budou proto do sebe cpát x léků, což pro organismus není dobré. Někde ale personál musíme najít – naše ARO má bez covidu šest lůžek, dnes pracují na 18 lůžkách.

HN: Pak ale někteří lidé čekají už skoro dva roky.

Je to problém. Pandemie trvá strašně dlouho a zvládla postihnout mnoho oblastí. Máme zkušenost, že po odeznění covidové vlny se nám sem s odstupem několika týdnů najednou navalí pacienti s různými, i zanedbanými nádorovými onemocněními. A to je obrovský průšvih, který nás v blízké době opět dostihne.

HN: I když se lidé teď hned naočkují, tak to současnou vlnu neovlivní. Čekáte další vlny pandemie? 

Nějaká vlna nepochybně přijde, protože epidemie takto fungují. Teď se hraje o to, jak velký problém nastane a jak bude vypadat situace na jaře. Je třeba, aby proočkovanost populace byla připravená na další vlnu a aby špitály už nemusely tolik omezovat běžnou neakutní péči. Snad se to podaří.

HN: Není nedůvěra v lidech zakořeněná příliš hluboko? Vy s pacienty hovoříte, jak to vnímáte?

Máte asi pravdu. V létě vyšla data a z nich vyplynulo, že jsme schopní dostat se v dobrovolné proočkovanosti na úroveň asi 57 procent. To je podle mě pravda, ovšem nevím, jak tuto hranici prolomit jinak než zavedením povinného očkování. Nemám z toho radost. Teď se lidé začali hodně očkovat, snad to zvedne proočkovanost alespoň o 10 procent. Ani takový výsledek však nebude stačit. 

HN: Proč to u nás nejde jako v Irsku nebo Portugalsku, kde mají více než 90procentní proočkovanost?

Protože jsme Češi. Možná v tom stále patříme na Východ, možná je v nás nedůvěra k autoritám pořád zakořeněná. My bychom potřebovali autoritu, ať už politika, nebo zdravotníka, kterou by lidé poslouchali. Nikdo takový tu není – a teď už se s tím nedá moc dělat. Dále tu chyběla relevantní kampaň na podporu očkování.

HN: Setkáváte se v praxi s tím, že pacienti požadují léky jako ivermektin a podobně?

V současnosti už ne. Během jarní vlny jsme takové případy měli. Netuším, proč se toho lidé chytili a proč je někdo ochotný do sebe cpát odčervovač pro koně v obrovských dávkách, ale zároveň odmítá přijmout vakcínu, která je bezpečná a nemá zásadní nežádoucí účinky. Tomu opravdu nerozumím. Možná je populace nastavená na to, aby preferovala alternativy nejen v běžném životě, ale i v medicíně.

HN: Nejsou konspirace atraktivnější než pravda? Ta bývá nudná.

Možná je chyba u doktorů, že nejsme schopni k lidem potřebné informace efektivně dostat.

HN: Jak léčíte covidové pacienty?

Většinou přijdou s tím, že se jim špatně dýchá a jsou dušní. Na příjmu vyhodnotíme, zda musí být hospitalizovaní a jestli potřebují standardní, či intenzivní lůžko. Na standardním lůžku pacienti po odběrech a rentgenu plic zpravidla dostanou kyslík a nějakou léčbu, která je pro ně vhodná – například remdesivir, kortikoidy a další podpůrné léky proti kašli a teplotě. Pak čekáme, jestli a jak rychle léčba zabere. Máme dvě skupiny pacientů – buď to u nich zabere dobře a poměrně rychle, tedy asi za týden, anebo se jejich stav zhoršuje a ze standardního lůžka se dostanou na jednotku intenzivní péče. Tam je léčba podobná, dostanou ovšem s pomocí „high-flow“ oxygenátoru více kyslíku.

Pokud se dechové selhání pacienta dále zhoršuje, je variantou daného člověka uspat a napojit ho na umělou plicní ventilaci, která pomáhá nemocným dýchat. Plíce zasažené covidem jsou však v těchto případech často natolik poškozené, že výsledky pacientů, kteří se na umělou plicní ventilaci dostanou, nejsou tak dobré jako u jiných lidí. Bohužel šance pacienta s covidem na umělé plicní ventilaci jsou zhruba 50 na 50. Další alternativou je napojení na mimotělní oběh, což ale v Jablonci nemáme, takže takové pacienty posíláme do Liberce nebo do Prahy. Nejlepší je ovšem se na jednotku intenzivní péče vůbec nedostat.