Zkušení myslivečtí kynologové již mnoho let diskutují o tom, že lovečtí psi štěkají rozdílně na různé druhy zvěře, což umožňuje majitelům na dálku odhadnout, jakou zvěř zrovna honí. „Když třeba pronásledují zvíře, které jim nedá moc práci při ulovení, tak štěkají chtivě a jásavě. Naopak pokud narazí na divočáka nebo třeba člověka, tak štěkají hluboce a s respektem,“ popsal HN svou osobní zkušenost myslivecký kynolog a veterinář Jaroslav Šonka.
Tým vědců z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze se na rozlišování štěkotu loveckých psů zaměřil a podrobil jej objektivní vědecké analýze. Zjistil přitom, že psi skutečně hlásí různé druhy zvěře a zvířat rozdílně. Ze štěkotu tak lze opravdu poznat, na co narazili. Vědci tomu věnovali studii, která nyní vyšla v odborném časopise Scientific Reports. Přestože se hlasy psů v posledních letech zkoumají hodně, tato studie byla první, která se zaměřila na rozlišování štěkotu na různé druhy zvěře.
„Výsledky ukazují, že štěkání je možné kategorizovat podle druhů zvířat, na které psi štěkají. Nejvíce odlišné bylo štěkání na nejnebezpečnější z testovaných zvířat, prase divoké. Zajímavé je, že stejně reagovali i psi, kteří se s divokým prasetem nikdy dříve nesetkali,“ vysvětlil Richard Policht, vedoucí celého týmu z Katedry myslivosti a lesnické zoologie zmíněné fakulty, který výzkum vedl.
Vědci porovnávali štěkání loveckých psů, konkrétně jezevčíků a teriérů, na čtyři různé druhy zvířat: prase divoké, lišku obecnou, králíka domácího a kura domácího. Zatímco reakce na divočáky byla u psů zcela zjevně odlišná, při štěkání na lišku, která by pro menší plemena psů mohla také představovat hrozbu, znělo hlášení psů téměř stejně jako při štěkání na králíka a kura, které nebezpečí nepředstavují.
To podle vědců napovídá, že klíčovým parametrem pro štěkání je spíše velikost zvířete, nežli potencionální hrozba. Jistí si v tom ale ještě nejsou. Šonka je k tomuto závěru skeptický. Z vlastní zkušenosti by spíš řekl, že rozdíl ve štěkotu je dán respektem psa vůči lovenému zvířeti. „Že štěká podobně na lišku jako na králíka nebo kura bych si vysvětlovat spíš tím, že lišky jsou historicky potravním konkurentem vlka a pes je potomkem vlka. Má to tedy v sobě. Když pes útočí na lišku, tak nebezpečí moc nevnímá. Jde do boje neohroženě,“ uvedl Šonka. Zároveň ale dodává, že se jedná jen o jeho dlouholetou zkušenost, která není podložena objektivními metodami, jako práce vědců.
I Šonka potvrzuje, že myslivečtí kynologové o rozdílech ve štěkotu psů dlouhodobě vědí a vnímají je. Odborná literatura se o tom ale zatím zmiňuje jen stručně. „Osobně při vyučování myslivosti říkám, že pokud myslivec dobře zná svého psa, tak z jeho hlášení pozná, jakou zvěř žene,“ dodal Šonka.
Policht chce se svým týmem ve výzkumu štěkotu psů pokračovat. „Chtěli bychom také otestovat nelovecké psy, kteří nemají se zvěří žádnou zkušenost. A dál budeme také zjišťovat, jak psi reagují na štěkání mezi sebou. Budeme jim pouštět štěkot a sledovat, co s nimi dělá. Zkoušet to budeme na loveckých psech, ale i na gaučácích,“ řekl HN Policht.
