Z Martina Ballatyho sálá pozitivní energie. A to i přesto, že se jeho vysněný projekt, který dává práci šesti lidem se zdravotním postižením, momentálně potácí na hranici životaschopnosti. Plusový náboj v sobě Ballaty prostě má. V černém food trucku s výrazným růžovým nápisem GULE rozdává před zavřeným obchodním centrem Arkády Pankrác úsměvy a dobrou náladu každému, kdo se u jeho pojízdného občerstvení zastaví, ať už si jde něco koupit nebo jen popovídat. „Strávili jsme na tomhle místě skoro celý poslední rok a těch pár lidí, kteří chodí i teď v lockdownu, jsou naši skalní fanoušci, takže se už i známe. A to je moc fajn,“ říká. Jak jinak než s úsměvem.

Mít stabilně zaparkováno kousek od pražské magistrály ale rozhodně před dvěma lety, kdy projekt sociálního podniku ve food trucku rozjel, neměl v plánu. Naopak. Název GULE si záměrně hraje s dvojitým významem tohoto slova a odkazuje jednak k tomu, že sortiment tvoří různě ochucené kulaté koblížky z tvarohového těsta, a stejně tak má podtrhnout hlavní Ballatyho motto – že lidé s handicapem nepotřebují speciální pracovní podmínky ani neustálý dohled a kvalitní pracovní výkon jsou schopni podat kdekoliv.

Do prvního úderu koronaviru to také tým složený ze slečny, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou, dámy po mozkové příhodě, těžkého cukrovkáře, onkologické pacientky a bývalého kuchaře z restaurací sítě Ambiente úspěšně dokazoval na nejrůznějších gastronomických akcích napříč republikou. Z pražské základny pravidelně jezdili do Hradce Králové, pardubických Automatických mlýnů, Plzně, Litomyšle a dalších měst.

Každý člen týmu, který ve stejném složení funguje od samého začátku, umí zastat všechny práce, jaké jsou ve food trucku potřeba, od přípravy těsta přes smažení koblih a přípravu kávy po obsluhu kasy a komunikaci se zákazníky. „Naučili jsme se to tak, abychom si dokázali pomoct v každé situaci, a není nic, co by mě tu bavilo nejvíc, jedině energie tohoto místa. Našla jsem tu, co jsem v životě neměla a hledala, a jsem za to moc ráda,“ říká sedmadvacetiletá členka týmu Lucie.

„Teď jsme každý všední den od osmi do šesti před Arkádami a prodáme dvacet třicet porcí denně,“ bere si slovo zpět Ballaty. „Je to spíš v tom, abychom neseděli doma a nebědovali, takhle máme aspoň nějakou činnost, držíme se v povědomí lidí a ukazujeme naši značku. Nevydá to ale ani na náklady provozu sociálního podniku.“ Režie food trucku se podle Ballatyho měsíčně pohybuje kolem 150 tisíc korun. V utlumeném provozu, kdy obsluha balí koblížky do polystyrenových krabiček (jediný povolený způsob odnosu s sebou) a po Praze 4 nechává své koblížky vozit i službou Dáme jídlo, denně v průměru utrží tři tisíce.

Stejně ale jako loni na jaře, když se „gulím“ zhroutil na měsíce dopředu nabitý pracovní plán, to nechce Martin Ballaty nechat jen tak. Před rokem zajistili pro svůj podnik závislý na gastro akcích právě místo před obchodním centrem na Pankráci. Letos s kolegy zavedl sezonní nabídku na objednávku. „O Vánocích jsme zkusili péct cukroví a hodně nám to pomohlo, vydrželi jsme z toho pak dva měsíce, tak teď to zkoušíme zopakovat s Velikonocemi,“ říká Ballaty.

Vedle toho zkouší oslovit firmy, zda by po obnovení kancelářského provozu nestály o dodávky sladké svačinky, a o pomoc žádá tým osob s třetím stupněm invalidity i na dobročinné platformě Donio, kde by rád vybral 100 tisíc korun, aby si všichni mohli svá pracovní místa udržet. „Jsme teď prostě v krizovém období a režimu, ale věříme, že v létě už bude líp a my budeme moct zase vyjet. Jakmile to nastane, nebojím se o nás, jen musíme do té doby vydržet,“ vysvětluje Ballaty.

Čtyřiatřicetiletý rodák z Liberce se mezi lidmi s handicapem pohybuje celý život. Jeho bratr žije s kombinovanou vadou a Ballaty i díky tomu vystudoval resocializační pedagogiku. Na praxe záměrně chodil do denních stacionářů pro handicapované. Když ale školu dokončil, podle svých slov si uvědomil, že na tuhle práci ještě není připravený, a rozhodl se zkusit něco jiného. Ze severních Čech se přestěhoval do Prahy a na magistrátu se nechal zaměstnat coby projektový manažer pro oblast sociální inkluze na odboru evropských fondů. Po pár letech ho to ale přestalo bavit, a tak odjel na devět měsíců do Austrálie, kde se učil anglicky, pracoval a cestoval a také stále intenzivněji myslel na to, že asi nazrál čas, aby se vrátil k původně vybrané profesi.

A jelikož coby milovník dobrého jídla a pití i v Austrálii objížděl nejrůznější gastronomické festivaly, narazil tam na koncept food trucku. Patřil k melbournské řecké komunitě a prodávaly se v něm tradiční řecké koblihy loukoumades.„Neumím říct přesně proč, ale to bylo ono, došlo mi, že tohle chci dělat taky, a s tím jsem se už vracel,“ vzpomíná Ballaty.

V Praze sepsal, jak si svůj sociální projekt představuje, a požádal o evropský grant na jeho start. A jelikož věděl, že vyřizování bude trvat zhruba rok, rozhodl se nabrat profesionální kuchařské zkušenosti, protože je do té doby neměl. Podařilo se mu získat místo pekaře v karlínské pekárně Eska, kde potkal i jednoho ze svých současných kolegů Artura Cibulku. Ve spolupráci s Jedličkovým ústavem v Praze a vedoucí tréninkové kavárny na Vyšehradě (Ta Kavárna) pak vybral i zbytek týmu, který prošel tréninkovým programem a byl ideálním „materiálem“ pro nachystaný provoz.

Nábor probíhal začátkem roku 2019, následovalo zaškolení a v květnu 2019 se začalo prodávat naostro. „Začali jsme a opravdu si sedli, tak teď prostě doufáme, že to zvládneme a budeme moct pokračovat. Nechci se vzdát a opravdu věřím, že se nám to povede. Vždyť to, že sem k nám před prázdný obchoďák lidé přijdou, něco znamená,“ uzavírá s optimismem sobě vlastním Ballaty, i když během půlhodiny hovoru prodá jen dvoje koblížky a jednu kávu.