Jako absolventa Harvardu vás nenechají na pokoji, jste pro ně zdrojem finanční podpory, říká právnická legenda Bubník

Gerhardtu Bubníkovi je čtyřiaosmdesát let, ale když zastavuje svůj moderní vůz a parkovací lístek platí mobilem, člověk by mu jeho věk určitě nehádal.

Stále je aktivní ve své kanceláři Bubník, Myslil and Partners. Bývalý vynikající krasobruslař, později rozhodčí a funkcionář mezinárodní bruslařské federace byl také jako jeden z mála Čechů blízko řešení zásadních dopingových kauz posledních let. Na mnoho věcí kolem dopingu má jasné názory a vývoj celé problematiky čile sleduje. Stejně tak má silný názor na spoustu jiných témat.

I jinak byl a je jeho život plný zajímavých zážitků. Od vyrovnávání se s vězněním jeho rodiny v koncentračních táborech přes studia práv na Harvardu až třeba po jeho současnou novou vášeň – karetní hru bridž. V rozhovoru pro HN se Bubník jako člen Právnické síně slávy při České advokátní komoře pustil i do kritiky některých věcí týkajících se právnického stavu.

Jste první československý absolvent práv na Harvardu, jste s vaší alma mater v kontaktu?

Nejde nebýt. Nenechají vás na pokoji. Každá takto prestižní univerzita i každá fakulta si své absolventy hlídá. Všichni absolventi jsou totiž zdrojem finanční podpory té školy. Samotná právnická fakulta má desítky zaměstnanců a celý úřad, který absolventy neustále bombarduje, a to pomalu každý týden – o podporu, dary a podobně. Nedávno jsem obdržel výroční zprávu za loňský školní rok. Právnická fakulta získala jen za toto období přes 105 milionů dolarů. Letos budu mít mimochodem 50. výročí promoce, a tak náš ročník děla sbírku navíc.

Máme také sdružení evropských absolventů. Stýkáme se každý rok. Hned v roce 1990 jsem organizoval víkend v Praze, kam všichni po revoluci chtěli. Měl jsem tady 150 lidí včetně děkana. Loni na posledním tomto setkání v Římě nás bylo asi 300. Měli jsme organizované soukromé prohlídky muzeí, setkání u italského prezidenta a to v den, kdy vrcholila vládní krize a určitě měl jiné starosti. V každém větším americkém městě je klub absolventů Harvardu a v zahraničí přinejmenším v každém hlavním městě je taky taková buňka. Takový klub je i v Praze. Psal jsem jeho stanovy v roce 1992, děláme různé přednášky, pomáháme místním studentům nebo zájemcům o studium na Harvardu. Přispíváme do stipendijního fondu Harvardu. Takže ano, Harvardu jsem stále blízko.

V roce 2017 jste vydal knihu pamětí Život mezi paragrafy, jaké jste na ni měl ohlasy?

Nikdy jsem s tím nepočítal, nevedl jsem si žádné deníky, spisy z mé profese už byly skartovány. Ale poslední roky mě přátelé jak z mezinárodní bruslařské federace, tak tady z advokacie přemlouvali, abych něco podobného vytvořil. Spousta lidí mi psalo, že je poutavě napsaná a že se čte jak detektivka, jeden lékař mi například napsal, že se o ni se ženou večer před spaním přetahují. Tak to je příjemné. Lidé taky často oceňovali, že jsem se v knize nijak nelitoval i přes zážitky včetně těch z období války. Dostávám teď nabídky na to, abych knihu přeložil do angličtiny.

Čemu všemu se ještě dnes věnujete?

Díkybohu jsem v takovém fyzickém a mentálním stavu, že stále pracuji i sportuji. Mám dále svojí advokátní praxi a nedávno jsem byl jmenován jako rozhodce ve dvou obchodních sporech, které ovšem nemůžu komentovat. Jsem také činným čestným členem Mezinárodní bruslařské federace a ještě donedávna jsem pro ni aktivně pomáhal dokončit řízení o dopingovém případu Claudie Pechsteinové. Ten se táhl devět let. Byl jsem u toho případu od začátku. Skončil teprve rozsudkem soudu ve Štrasburku minulý měsíc, a to v den, kdy se zahajovalo MS v rychlobruslení v Inzellu, kde jsme byli oba, jak já, tak ona přítomni.

To řízení už je skutečně skončené? Nemůže být na nějaké úrovni ještě otevřeno?

Žalobu jsem za bruslařskou federaci podal v březnu 2009. Byl to historicky první případ krevního dopingu, kde byla podána žaloba na základě nepřímých důkazů. Do té doby podle staré verze antidopingového zákona nepřímé důkazy nestačily. Princip je ten, že v krvi nebo v moči nenajdete zakázanou látku, ale podle dlouhodobě sledovaných krevních vzorků sportovce zjistíte anomálie, které krevnímu dopingu nasvědčují. Bylo to obtížné, nebylo jasné, jak na to bude nahlížet nejvyšší sportovní soud v Lausanne ani švýcarské civilní soudy, u nichž bylo jasné, že to budou přezkoumávat.