Limitace náhrady újmy

V souvislosti se zásadami, z nichž NOZ vychází a jež ve svém úhrnu představují zvyšování smluvní volnosti v právních vztazích, připouští NOZ nově v široké míře rovněž sjednání limitace (omezení) náhrady újmy nebo přímo vzdání se práva na náhradu újmy.

Smluvní limitace a vzdání se práva na náhradu újmy však neplatí neomezeně. Limity tvoří v souladu s ust. § 2898 NOZ případy, za kterých by někdo předem omezil nebo vyloučil povinnost k takové náhradě újmy, pokud:

1. byla způsobena úmyslně či z hrubé nedbalosti;
2. vznikne porušením přirozených práv (kupř. na zdraví nebo životě); nebo
3. by takové ujednání představovalo omezení práv spotřebitele nebo jiné slabší smluvní strany.

Zvláštní úpravu ve vztahu k limitaci povinnosti k náhradě újmy pak dále obsahuje zákon o obchodních korporacích, kdy je stanoveno, že ve smluvních vztazích obchodních korporací (obchodních společností a družstev) a členů jejich statutárních orgánů se nepřihlíží k ujednání omezující odpovědnost členů za újmu způsobenou obchodní korporaci, resp. jejím společníkům.

K pojmu hrubá nedbalost NOZ zákonnou definici neuvádí, je třeba pak vycházet z obecného pojetí v právní nauce a českém právním řádu, kdy se bude jednat o nedbalost vyšší intenzity, kdy postup škůdce dokládá jeho bezohlednost ve vztahu k právem chráněnému zájmu.

V běžném životě se setkáváme často s jednostranným upozorněním či oznámením, že někdo vůči publiku vylučuje nebo omezuje svou odpovědnost k náhradě škody (újmy). Taková upozornění jsou prakticky bez právní relevance. Bylo-li však takové oznámení učiněno před vznikem újmy, může být podle úpravy § 2896 NOZ posouzeno jako varování před nebezpečím; to automaticky neznamená vyloučení odpovědnosti za způsobenou újmu, nicméně může mít vliv na posuzování ohledně zavinění škůdce či spoluzavinění poškozeného.

Další novinkou, kterou v této oblasti NOZ přináší, je úprava následků jednání představující tzv. přijetí nebezpečí oběti. Pokud na sebe někdo byť neprozřetelně přijme nebezpečí oběti (např. vběhne do hořící budovy za účelem záchrany majetku či zdraví ostatních), neznamená to automaticky, že se tímto vzdal nároku na náhradu újmy proti tomu, kdo mu újmu způsobil (proti tomu, kdo je odpovědný za požár budovy).

Jinými slovy, z toho, že někdo dobrovolně ohrozí svůj majetek či zdraví nelze automaticky dovodit, že se vzdává nároku na náhradu újmy, kterou mu způsobil škůdce nebo okolnosti, za něž je škůdce odpovědný.

Je zapotřebí však pamatovat, že na druhou stranu nadále pro každého platí prevenční povinnost počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, zdraví nebo vlastnictví jiného.

Možnosti smluvní limitace náhrady škody by určitě neměli opomíjet kupř. podnikatelé ve stavebnictví, a to zejména s ohledem na zvláštní úpravu skutkové podstaty zvláštní odpovědnosti za škodu na nemovité věci podle § 2926 NOZ. Podle této úpravy platí, že kdo byť oprávněně provádí nebo zajištuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.

Odpovědnost je dána objektivně, bez ohledu na to, zda při tom poruší právní povinnost, bez možnosti zprostit se odpovědnosti. Zahájit nebo zajistit práce na cizí nemovitosti bez toho, aby předem byly jasně sjednány smluvní podmínky prací, včetně ošetření oblasti nároků za případně vzniklou škodu, lze tak považovat za poměrně vysoké zvýšení podnikatelského rizika na straně subjektů působících v tomto oboru podnikání.

V této souvislosti se pro úplnost ještě jeví jako vhodné uvést, že vzdání se práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku je možné založit i jako právo věcné, tedy působící vůči všem třetím subjektů, je-li vzdání se zapsáno do veřejného seznamu, tedy katastru nemovitostí. V takovém případě podle § 2897 NOZ působí i proti pozdějším vlastníkům pozemku.

Mgr. Lukáš Havel, advokát (lukas.havel@bnt.eu)
bnt attorneys-at-law s.r.o.

Tento článek vznikl ve spolupráci s odborným měsíčníkem Právní rádce