Spotřebitel vs. podnikatel

Spotřebitele se týká především právní úprava spotřebitelských smluv, která je obsažena v § 1810 až § 1867 NOZ, ale jeho ochranu najdeme roztroušenu i v dalším textu zákoníku (třeba v rámci zástavního práva je chráněn výslovně před propadnou zástavou).

I nadále zůstává zachována též právní úprava veřejného práva v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Pravidla stanovená na ochranu spotřebitele mají takzvaně kogentní povahu. To znamená, že pokud se od nich strany odchýlí, nepřihlíží se k tomu, nemá to žádný právní účinek a též to nemá žádný dopad na zbytek smlouvy.

To samé platí, vzdá-li se spotřebitel zvláštního práva, které mu zákon poskytuje (byl-li by k takovému jednostrannému právnímu jednání např. „dotlačen“ podnikatelem).

Za zvláštní právo je nutno považovat takové, které zákon neposkytuje subjektu v jiném postavení, tedy jen takové, které spotřebiteli přiznává příslušný díl zákona (ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem).

Důležitou a pro spotřebitelskou ochranu velmi užitečnou změnu představuje § 1816 NOZ. Je-li hrazena cena zboží z úvěru poskytnutého podnikatelem a odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru.

Doposud byla tato právní úprava vlastní pouze spotřebitelským smlouvám o dočasném užívání ubytovacího zařízení, nyní se vztahuje na všechny spotřebitelské smlouvy – na smlouvu uzavřenou distančním způsobem a smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení vždy, v ostatních případech lze toto pravidlo smluvně vyloučit.

Jsou to v praxi velmi běžné případy: podnikatel prodává určitý výrobek a zároveň poskytuje spotřebiteli úvěr, aby mohl výrobek zaplatit.

Podmínkou je, aby byl úvěr poskytnutý vědomě na účel sledovaný uzavřením spotřebitelské smlouvy. Nezáleží na tom, že úvěr poskytla třetí osoba. Poskytovatel úvěru nesmí vůči spotřebiteli uplatnit žádné sankce v souvislosti s využitím tohoto jeho práva. Nutno dodat, že smluvní úroky plynoucí z úvěru sankcí nejsou (jde o cenu peněz za to, že je po určitý čas spotřebitel užíval).

V právní úpravě doposud chyběla jednotná pravidla pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy.

Některé lhůty pro odstoupení byly hmotněprávní (odstoupení muselo být podnikateli doručeno do konce lhůty), jiné procesní (stačilo, že odstoupení bylo v poslední den lhůty předáno k poštovní přepravě).

Tato nejednotnost se odstraňuje a napříště se najisto stanoví, že lhůty, které má spotřebitel k odstoupení od smlouvy, jsou procesní – k jejímu zachování postačí, pokud v poslední den lhůty spotřebitel předá svůj projev vůle k poštovní přepravě.

Za zmínku jistě stojí i výslovná ochrana spotřebitelů před „odchytáváním na ulici“, tedy praxí, kdy podnikatel dojednal obsah smlouvy mimo obchodní prostory, ale k uzavření smlouvy došlo až v jeho nedaleké provozovně.

Došlo-li k uzavření sice v provozovně, ale v bezprostřední časové návaznosti na dojednání smluvních podmínek mimo tyto prostory, je spotřebitel chráněn, jako by smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory.