Našel jsem cizí věc. Co s ní?

Kdo by si nalezenou věc nechal, dopustil by se nejen trestného činu zatajení věci, ale zároveň by porušil o pravidla občanského zákoníku (následkem je třeba ztráta práva na nálezné a samozřejmě též povinnost nahradit škodu).

Ten totiž přesně předepisuje, jak má člověk postupovat, najde-li cizí věc.

Přitom rozlišuje, zda jde o věc

• ztracenou,
• opuštěnou
• nebo ukrytou.

Dosavadní právo sice s těmito pojmy též pracuje, ale ve výsledku se všemi nalezenými věcmi zachází stejně. A to je špatně.

K tomu stačí poukázat na jednoduchý příklad – když k popelnici přinesu staré poškozené knihy, lze předpokládat, že se jich chci zbavit, opouštím je a nechci, aby mi je kdokoliv vracel a přitom nárokoval nálezné. To by bylo absurdní. Proto občanský zákoník stanoví, že byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího. Takovou věc si může každý přivlastnit.

Existuje-li pochybnost, zda jde o věc ztracenou nebo opuštěnou, staví se nový občanský zákoník na stranu vlastníka věci.

Vychází z předpokladu, že si každý chce své vlastnictví spíše podržet a že nalezená věc není opuštěná.

Najdu-li knihu na lavičce v parku, musím předpokládat, že ji tam její čtenář třeba z roztržitosti zapomněl, že ji nechtěl opustit. A proto si ji nemohu ponechat.

Pokud vím, kdo věc ztratil (např. jsem byl svědkem toho, že chodci přede mnou vypadla z kapsy peněženka), je mojí povinností vrátit mu ji.

Ten, kdo věc ztratil, nemusí být vždy vlastníkem, může to být třeba nájemce nebo vypůjčitel.

Vrátím-li se k příkladu s knihou zapomenutou na lavičce v parku, pak tu mohu vrátit tomu, kdo ji tam zapomněl (viděl-li jsem ho), ale svoji povinnost splním i tím, že ji vrátím do knihovny, která ji vlastní (což poznám dle razítka uvnitř knihy).

Vlastník neznámý? Odevzdám věc obci nebo tam, kde jsem ji našel

Pokud nevím, komu mám věc vrátit, mohou nastat dva různé případy. Buď musím nález oznámit obci, na jejímž území byla věc nalezena (a to co nejdříve, zpravidla do tří dnů), anebo ji odevzdám provozovateli zařízení, ve kterém jsem věc našel.

Zařízením se má na mysli veřejná budova (nádraží, úřad apod.) nebo veřejný dopravní prostředek (vlak, autobus, tramvaj apod.).

Těmto provozovatelům jiné právní předpisy ukládají, jak mají postupovat, a pokud ne, je jejich povinností chovat se jako nálezce podle občanského zákoníku.

Najdete-li na nádraží zapomenutou tašku, nemusíte s ní běžet na obecní úřad, ale postačí, předáte-li ji na příslušné místo v nádražní budově.

Nálezce se může s obcí domluvit, že nález bude uschován u něho. Pokud se do jednoho roku od okamžiku, kdy obec nález zákonem předepsaným způsobem vyhlásila, nikdo o věc nepřihlásí, může s ní nálezce nakládat jako poctivý držitel (stejné právo má i obec nebo kdokoliv jiný, komu obec věc svěřila) – tzn., že může věc užívat, brát z ní užitky, prodat ji, ba ji i zničit.

Spočívá-li však nález v penězích, mohou je tyto osoby jen užívat.

Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím tří let od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc po zaplacení nákladů a nálezného.

Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, stane se nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastníkem věci.

A co nálezné?

Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů (na cestu za vlastníkem, na údržbu věci apod.) a na nálezné.

Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, nebo z jiných okolností, a činí desetinu ceny nálezu.

Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.

To jsou zejména ty případy, kdy je nalezen ztracený deník, fotografie či jiná věc, která objektivně pro ostatní nemá žádnou cenu, ale vlastník ji uchovává na památku či z jiných zvláštních osobních důvodů.

Na nálezné má nálezce právo i vůči obci v případě, kdy jí předal nalezenou věc a prohlásil, že ji nechce nabýt do vlastnictví; povinnost obce zaplatit nálezné vznikne, jakmile ji sama získá do vlastnictví (po třech letech od oznámení nálezu).

Pokud někdo najde věc, kterou před ostatními její vlastník ukryl (zakopal ji, zazdil či jinak skryl), musí se nálezce zachovat stejně, jak je výše popsáno; nález však neoznamuje pouze obci, ale též vlastníkovi pozemku, na kterém věc našel. Nemá však právo na nálezné, pokud vlastník o úkrytu věděl. Je-li skrytá věc zároveň archeologickým nálezem, je třeba postupovat podle příslušných zákonů (zákon o památkové péči).