Obyčejně jsme navyklí vnímat předměty pouze podle jejich hmotné podstaty. Na co si nemůžeme sáhnout, je od přírody tajemné, neuchopitelné a vzbuzuje obavy. Přirozeně za věc označíme dětský kočárek, stokorunovou bankovku, vánoční stromeček, ale také pytel brambor, pár ponožek nebo motor v nové Octavii či špejli od lízátka a nic nás na tom nezarazí. Vkročíme-li však do světa práva, musíme být opatrní – ne vše, co běžně považujeme za věc, je věcí i v právním slova smyslu.

Proč? Protože věcí je tradičně pouze to, co je pro člověka užitečné a co člověk dokáže ovládat, pouze k tomu může vzniknout vlastnické právo (jiné předměty soukromé právo skoro nezajímají). Proto třeba není věcí vítr, déšť nebo Měsíc – člověk je prostě a jednoduše neovládá. Je-li výše zmíněný motor zabudován v autě, též není dle práva věcí, ale je součástí automobilu. Z toho je patrné, že ani dnes se běžné a právnické chápání pojmu věc neshoduje.

Na tom nemění nic ani nový občanský zákoník. Dokonce jde ještě dál, když mezi věci řadí nejenom hmotné předměty, ale i předměty nehmotné, tedy takové, které v našem reálném světě nemají žádný materiální základ. Jeden můj kolega jako příklad uvádí, že shluk pěti písmen a symbol nakousnutého jablka má dnes hodnotu skoro 200 miliard dolarů. Kdo by ve svém vlastnictví nechtěl mít značku Apple!

Rozšíření právního pojmu „věc“ je logické. Např. i k doménovému jménu vznikají práva a povinnosti – někdo je jeho vlastníkem, může je prodat, zastavit nebo i zničit (zrušením příslušné registrace). Obdobně je to s ochrannými známkami, patenty či různými investičními nástroji. Ani tím se však pojem věci nevyčerpává. Zahrnuje i práva, připouští-li to jejich povaha.

Proto je věcí např. pohledávka na zaplacení kupní ceny nebo nájemného, zástavní právo k sousedovu bytu nebo právo stavby opravňující stavebníka mít stavbu na sousedově pozemku. Zapůjčil-li jsem kamarádovi peníze na koupi auta, mám vůči němu pohledávku na vrácení zapůjčených peněz – tato pohledávka je věcí, je v mém vlastnictví, a já ji (stejně jako každou jinou věc) mohu bránit proti všem, stejně jako ji mohou někomu jinému prodat, darovat, dát do zástavy apod.

Věcí je zkrátka vše, co je odlišné od člověka a slouží jeho potřebě. Tím se zároveň vymezuje, že člověk věcí není (ani po smrti). Toto platí i pro části jeho těla, byť by byly odděleny – nemohu např. prodat svoji ledvinu, srdce nebo jaterní lalok; to, jak se s takovými částmi lidského těla nakládá, upravuje zvláštní transplantační zákon. To však neznamená, že by vše, co pochází z člověka, bylo z právního obchodu vyloučeno. Čile (a dodávám, že legálně) se obchoduje např. s mateřským mlékem, spermatem, anebo vlasy (na paruky či štětce). Nový občanský zákoník pamatuje i na tyto případy, neboť stanoví, že na to, co lze z lidského těla bezbolestně odejmout bez znecitlivění a co se zároveň přirozenou cestou obnovuje, se hledí jako na věc.

Aby byl náš přehled co možná nejúplnější, sluší se poznamenat, že věcmi nejsou ani čistě osobní práva – např. právo na život, na svobodu nebo právo na soukromí. Stejně tak z kategorie věcí zákoník nově vyjímá živá zvířata (o nich bude pojednáno v dalším článku).

Zbývá vám ještě 0 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se