Šimon Pánek: Viceprezidentem bych být nechtěl. Tato pozice u nás přece není

Jak to před dvaceti leti všechno začalo?

Člověk v tísni začal jako skupinka šesti sedmi kamarádů vyjadřující nesouhlas s evropskou politikou. Neplánovali jsme budovat nějakou organizaci, ani jsme pořádně nevěděli, co to je občanská společnost.

Ale nesouhlasili jsme s tím, co evropská politika dělala vůči zemím, ve kterých se neustále válčilo. Považovala za zbytečné s tím něco dělat. Měli jsme informace, že tam s problémy války potýkají normální lidé.

Jako civilisté a někteří z nás novináři, hlavně Jaromír Štětina, jsme mysleli, že to nejmenší co můžeme udělat, je vybrat pár peněz, odjet, a zpět donášet přímá svědectví o tom, co se děje. Toto jsme dělali v prvních dvou třech letech. Nikdo z nás nemyslel, že se takové práci budeme věnovat tak dlouho.

Teď, o dvacet let později je Člověk v tísni největší organizace svého druhu ve střední a východní Evropě. Soutěžíme se západoevropskými státy o zdroje, o možnosti a můžeme se s nimi srovnávat.