Více než třetina Čechů považuje za bohaté takové lidi, jejichž celkový majetek dosahuje alespoň deset milionů korun. Bezmála polovina populace však za bohaté považuje již lidi, jejichž souhrn majetku činí jeden až pět milionů korun.

V průměru Češi považují za bohaté ty, jejichž měsíční příjem činí 60 tisíc korun a více. Vyplývá to z průzkumu, který uspořádala společnost GfK Czech pro loterijní společnost Sazka. Tvůrci průzkumu ve čtvrtek jeho výsledky v Praze představili novinářům.

Peníze a majetek si pod pojmem bohatství okamžitě vybaví 28 procent lidí, 27 procent lidí si však pod tímto pojmem představí nejprve zdraví. Ostatní lidé jako bohatství chápou především rodinné vztahy, možnost vzdělání nebo úspěchy v zaměstnání; zmiňují také například cestování.

"Muži, mladší lidé a lidé se základním vzděláním mají větší tendenci spojovat si bohatství výhradně s majetkem a penězi," uvedl Ondřej Tomas z GfK. Zdraví, fungující rodiny, přátel, uznání a osobních pocitů spokojenosti si naopak více cení ženy a starší nebo vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Společnost GfK průzkum provedla na přelomu června a července formou osobních rozhovorů s 1025 respondenty z celého Česka. 

Chudí Češi umírají dříve

Muži s nejnižším příjmem se v Česku podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) dožívají průměrně o sedm let nižšího věku než ti z nejvyšší příjmové skupiny, u žen je tento rozdíl čtyři roky.

Chudí muži častěji umírají na onemocnění srdce a cév, více trpí vředovou chorobou a rakovinou žaludku či cukrovkou. Lidi s nižšími příjmy také více postihují duševní nemoci a úrazy, informoval v květnu SZÚ.

Štěstí za peníze

Vědci v USA v roce 2008 zkoumali, jestli jsou bohatí lidé opravdu šťastnější než lidé s nižšími příjmy. A výsledek studie, která vyšla v časopisu Science, poopravil rčení "štěstí si za peníze nekoupíš".

Podle studie bohatství samo o sobě skutečně nemůže lidem zajistit spokojenost, ale dobrá investice jim štěstí přinese. Takovou investicí je podle výzkunu příspěvek na charitu nebo nákup dárku. Pocit štěstí tak podle výzkumu v zásadě nesouvisel s "plnou peněženkou", ale s tím, kolik peněz člověk vydal pro druhé - často přitom šlo jen o několik dolarů.