On-line s historikem: Vše, co vás zajímá o Mnichovské dohodě

Dobrý den, ano, to by byl možný výklad - ale věřila by tomu na Západě opravdu jen část veřejnosti a politických reprezentací. Jestliže Československo 5. září 1938 přistoupilo na tzv. 4. plán, tj. autonomii Sudet, a později dokonce vyjádřilo ochotu odstoupit část pohraničí "před pevnostmi", bylo patrné, že problém vězí jinde. O Hitlerovi a nacismu si v roce 1938 už málokdo i na Západě dělal iluze - tak hloupí ti "appeaseři" nebyli. Těžko hledat třeba na britské politické scéně vlivnějšího politika, který by se s ním a jeho politikou nějak identifikoval, neřku-li, že by mu byl osobně příjemný (sám Chamberlain jím byl znechucen...). Bylo jasné, že Československo ustoupilo (byť až nakonec, pod tlakem) v řešení menšinové otázky, jak se jen dalo. To ovšem samo o sobě ještě nebyl důvod, aby Francouzi a Britové "kopali zákopy a navlékali si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevěděli", jak to pregnantně vystihl Neville Ch. ve svém rozhlasovém projevu 27. září. S pozdravem Vít Smetana

Ne, nikoli. Ale vlády v Paříži a v Londýně daly jasně najevo, že v takovém případě nezasáhnou. Jak už jsem psal jinde, je ovšem otázkou, jak by v nich zafungovaly demokratické mechanismy (veřejné mínění, tisk, parlament atd.). Nicméně 30. září se Beneš a čs. vláda rozhodovali - alespoň pro nejbližší dny - mezi izolovanou válkou, kterou nebylo možné vyhrát, a územními ztrátami kompenzovanými slíbenou mezinárodní garancí nových hranic.

Ano, v Bělehradě nadšení části veřejnosti pro pomoc Československu skutečně zavládlo. V každém případě by se však jednalo o dobrovolnickou jednotku. Její vyslání by si vyžádalo čas, a v rozhodování čs. vlády 30. září to tedy nehrálo roli. Jugoslávii vázala k Československu Malá dohoda, která byla spojenectvím proti maďarskému revizionismu. Bukurešť, a už vůbec ne Bělehrad, nesignalizovaly, že by postupovaly nad rámec této smlouvy. V případě Rumunska se jednalo např. o otázku případného přechodu sovětských jednotek přes onen cíp rumunského území, který odděloval ČSR a SSSR. Ani to se nepodařilo vymoci. Rumunské politické vedení jen velmi neoficiálně vyjádřilo ochotu "dívat se jinam", pokud by přes rumunské území přelétalo do Československa sovětské letectvo. Ale to vše lze pochopit - obavy z bolševizace panovaly ve vládních kruzích po celé Evropě. Ostatně, v roce 1945 se mělo ukázat, že stalinské tanky nikomu nejezdí na pomoc nezištně...

Takhle se to asi nedá říci. Britové (včetně Chamberlaina) a ani většina francouzské politické reprezentace rozhodně nebyli připraveni nechat Hitlerovi východní Evropu napospas. Bylo jasné, že starou dobrou zásadu rovnováhy sil by to dramaticky vychýlilo a s německou hrozbou by pak byli konfrontováni tak jako tak. Ostatně v reakci na okupaci Čech a Moravy poskytli garance Polsku, Řecku, Rumunsku (a Britové též Turecku) a začali vyjednávat s bolševickou vládou v Moskvě (přes pochopitelné antipatie) o možnosti Velké aliance. Hitlerovým cílem, otevřeně proklamovaným v Mein Kampfu, skutečně byl zisk "Lebensraumu" (životního prostoru) na východě. Na tom panuje shoda: v podstatě jen jeden americký historik - Gerhard Weinberg - tvrdí, že vůdcovým hlavním cílem bylo zúčtování s Francií (a potažmo Británií), ale nezdá se to pravděpodobné. Ostatně, když po napadení Polska 1. září skutečně (o dva dny později) Londýn a Paříž vyhlásily Berlínu válku, ptal se Hitler zděšeně Ribbentropa: "Was nun?" (Co teď?)

Dobrý den, pane Drunecký, scénář možného konfliktu už jsem nastínil v jedné ze svých odpovědí, takže se teď zastavím jen u toho Sovětského svazu. Podle toho, co víme (a je to opravdu složité říci, protože archivní materiály v Moskvě jsou přístupné jen obtížně a selektivně, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti), se zdá, že Stalin byl připraven dostát liteře čs.-sovětské smlouvy - ale ne více. Tj. do války na pomoc Československu při západní neúčasti se nechystal. Svědčí o tom neochota Kremlu odpovědět Benešovi právě na tuto otázku - tj. co SSSR udělá v případě, že ČSR bude napadena a Francie jí nepřijde na pomoc - kterou prezident během krize dvakrát položil vyslanci Alexandrovskému. S pozdravem Vít Smetana

Na otázky oduznání Mnichova je u nás nejlepším odborníkem Prof. Jan Kuklík z Právnické fakulty UK. Nicméně "v kostce" lze řici asi následující: zatímco NDR prohlásila hned 2x (1950 a 1967), že Mnichov je neplatný od samého počátku, v mezistátní smlouvě mezi ČSSR a SRN z prosince 1973 se dospělo jen k jakémusi kompromisu. Bonn sice prohlásil Mnichovskou dohodu za "nulitní", ovšem přečteme-li si text důkladněji, zjistíme, že jaksi vyňaty jsou otázky občanství a otázky majetkové. Ovšem zatímco SRN si ponechávala rezervu v těchto otázkách restitučních, Praha zase učinila totéž v záležitostech reparačních - protože si dále nárokovala odškodnění za škody z 2. světové války. Oproti Adenauerově postoji z 50. let nicméně znamenala smlouva z roku 1973 pochopitelně značný pokrok. Je zajímavé, že ani Velká Británie nikdy neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, nýbrž pouze na základě jejího porušení Němci v březnu 1939. Učinil tak už Winston Churchill v rozhlasovém projevu při druhém výročí v září 1940, když prohlásil dohodu za "mrtvou". V srpnu 1942 pak britská vláda v dalším prohlášení deklarovala, že při poválečných rozhovorech o teritoriálních otázkách v Evropě nebude ovlivněna událostmi roku 1938 a po něm. To samozřejmě automaticky neznamenalo návrat ke statu quo ante bellum (resp. "ante Munich"), ovšem nebylo pochyb, že to britské poválečné stanovisko bude příznivé. Nicméně ani Winston Churchill nebyl připraven říci, že podpis jeho předchůdce pod mezinárodní smlouvou od počátku neplatil. Britská úcta ke kontinuitě zahraniční politiky něco takového prostě nedovolovala. Navíc v očích britských právníků by takové prohlášení zpochybnilo i řadu následných kroků - včetně např. britské půjčky pomnichovskému Československu. Od samého počátku prohlásil Mnichov za neplatný de Gaullův Francouzský národní výbor, ovšem jeho mezinárodněprávní postavení bylo tak nejisté (na rozdíl od Benešovy vlády, která také vznikla revoluční cestou, ale do roku 1942 ji jako vládu de iure uznaly všechny tři velmoci), že to prohlášení kupříkladu stálý státní podtajemník ve Foreign Office sir Alexander Cadogan označil za "šaškárnu" ("Harlequinade"). Svou roli tady sehrál fakt, že de Gaulle se od předválečné francouzské vlády mohl v britském exilu bez problémů distancovat, zatímco Churchill mohl něco podobného udělat jen stěží, jestliže v parlamentu měl stále tytéž poslance jako Chamberlain a některé ministry jeho vlády ponechal ve svých funkcích, případně jim nabídl funkce jiné. Na konci války pak totéž prohlášení učinila také nová italská vláda.

Neviděl bych to tak černě. Hlavně bych nevěřil různým televizním "průzkumům", které jsou zpravidla vysílány trochu senzacechtivě. Otázka, zda jsme se měli bránit, je pravděpodobně naším nejoblíbenějším národním sporem o minulost a debat na toto téma - včetně těch "hospodských" - jsem byl svědkem nesčíslněkrát. Proč se část lidí brání jakýmkoli informacím, včetně poznání minulosti obecně, to je spíše otázka pro sociálního psychologa než pro historika. (Jen bych jako laik řekl, že nevědění je přece pro leckoho sladké...) Publikací o Mnichovu, předloženým snad i srozumitelně, je k dispozici bezpočet. Sami jsme se snažili s Adélou Gjuričovou, Jiřím Ellingerem a Jaroslavem Cuhrou podat srozumitelný přehled moderních českých (československých) dějin v evropském kontextu ve IV. dílu kompendia České země v evropských dějinách (Paseka 2006). O "sudetské" krizi a Mnichovu je tam jedna kapitola na asi 3 stránky. Pokud si část lidí není ochotna přečíst nic ani v takovémto rozsahu, v takovýchto publikacích, pak je k tomu historickému povědomí asi nedonutíme. Ale jsou i jiné možnosti: na ČT 2 chodí řada popularizačních pořadů - včetně třeba řady historie.cs. Bylo by možné mluvit o nejrůznějších výstavách - třeba v pohraničí apod. Zdroje tedy jsou, vnucovat je lidem ovšem nelze.

Dobrý den, spolupráce z let dvacátých byla po Hitlerově nástupu zastavena. Nicméně po Mnichovu byla zahájena jednání o hospodářské spolupráci, která vyústila v obchodní dohodu z půli srpna 1939. Při těchto jednáních také začaly od počátku roku 1939 politické sondáže. Ty samozřejmě vyvrcholily Ribbentropovou cestou do Moskvy a paktem z 23. srpna, jehož tajnou součástí byla dohoda o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. VS

Dobrý den, Adolf Hitler předně chtěl svou vítěznou "malou válku". V září se ukázalo, že se kompromisu nevyhne a že se bude muset spokojit se ziskem pohraničí, protože do války s Francií a Británií jít nechtěl. 26. září vydal Foreign Office z Halifaxovy iniciativy prohlášení, že v případě nevyprovokovaného útoku splní Francie své spojenecké závazky a Británie a Rusko jí "samozřejmě" přijdou na pomoc. To znamenalo pro Hitlera jasný stop, a tak východiskem pro něj byla už "jen" vyjednaná dohoda o předání pohraničí na mezinárodní konferenci. Přesná paralela s jednáním v Mnichově v nedávné historii mě v tuto chvíli nenapadá, nicméně dohody Německa a SSSR z roku 1939 o osudu řady zemí východní Evropy byly nepochybně drastičtější. Znovu připomínám, že Mnichovskou dohodu jsme přijmout nemuseli a že jediné, čím nám Britové (a Francouzi, kteří tím ovšem fakticky vypověděli spojeneckou smlouvu!) hrozili, bylo, že v případě německého útoku - PO TAKTO DOSAŽENÉM ŘEŠENÍ - nezasáhnou. Je třeba si uvědomit, že zejména část britského establishmentu to chápala jako vlastní zprostředkování další existence Československa. Že netrvala dlouho a že to celé byla jen iluze, se samozřejmě ukázalo o pouhých pět a půl měsíce později. S pozdravem Vít Smetana

Nevím o něm. Sám Beneš o této ochotě (ovšem opět zdůrazňuji: v případě, že by nezasáhla Francie) po celých zbývajících 10 let svého života pochyboval, jakkoli občas tvrdil opak - ovšem vždy v rozhovorech s těmi, kteří kritizovali československý příklon k SSSR zhruba od roku 1942-43. Sám Stalin pak v prosinci 1943 zahájil jednání s Benešem - jak jinak - právě otázkou, proč jsme v roce 1938 nebojovali. Pak vzal delegaci na film o Rudé armádě - s poukazem, že taková skvělá armáda byla Československu k dispozici. Šlo samozřejmě o to získat nad Benešem psychologickou výhodu pro následující jednání. To se bohužel podařilo... Ovšem jak už jsem zmínil: vyslanec Alexandrovskij dostal v září dvakrát dotaz, zda SSSR zasáhne SÁM na pomoc Československu, ale přímé odpovědi se Beneš nedočkal.

Víte, já nejsem vojenský historik a na kolik dnů měli Němci zásoby munice, to skutečně z hlavy nevím. Doba dvou týdnů se mi zdá příliš krátká, ovšem zkuste se se žádostí o bližší údaje obrátit třeba na kolegy Petra Hofmana či Zdenka Maršálka - oba jsou rovněž z Oddělení pro dějiny 2. světové války, okupace a odboje Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Ostatní státy měly spíše tendenci skutečnou německou sílu nadhodnocovat. Když britský ministr zahraničí John Simon navštívil v roce 1935 Německo, Göring s ním sehrál povedenou hru: delegaci byla předváděna stále táž peruť, která přelétala z jednoho letiště na druhé a pouze měnila kamufláž. Adekvátně tomu britští náčelníci štábu až do půli září naopak podceňovali sílu čs. armády, když vycházeli z údajů z roku 1935! Samozřejmě to hrálo roli v pocitu britského ohrožení pro celé impérium. Závěr byl jasný: současnou válku proti Německu, Itálii a Japonsku nemá Británie ani s pomocí Francie a Československa nejmenší šanci vyhrát. Ano, domnívám se, že v případě odmítnutí Mnichova by Německo zaútočilo. Jak už jsem psal, právě "malou válku" si Hitler přál ze všeho nejvíce. Odmítnutí Mnichova by pod heslem bránění "práva národů na sebeurčení" samozřejmě Goebbelsova propaganda dokázala využít přinejmenším jako vysvětlení pro vlastní obyvatelstvo.

Ne, nikoli. Jak známo, Chamberlain československému vyslanci v Berlíně Mastnému po jednání v Mnichově sdělil, že "odpověď se neočekává". Skutečně s čs. odmítnutím Západ nepočítal, ale to bylo důsledkem už předchozích ústupků (viz výše). Vláda v Praze nikdy neřekla DOST. A víme, že zejména Londýn ani neměl pro takovou alternativu připravenou politickou strategii.

Ahoj Jirko, díky za dotazy. V Británii a Francii nejprve zavládla úleva, ale pochybnosti se dostavily záhy - zejména v Británii. Chamberlain sám pravděpodobně věřil, že se skutečně podařilo dosáhnout "míru pro naši dobu", ostatně Hitler mu písemně přislíbil, že každý další sporný problém budou obě mocnosti řešit dohodou. Ale už v "mnichovské debatě" v House of Commons 3.-5. 10. se ukázalo, že většina těch, kteří o pár dnů dříve jásali nad pozváním do Mnichova, v tom dosaženém výsledku viděla zejména získaný čas na britské dozbrojení. Chamberlain pod tím tlakem musel už 5. října prohlásit, že právě to se bude dít. Za ten zbývající rok do války sice Německo zbrojilo rychleji, ale Británie - do bitvy o ni v druhé polovině roku 1940 - hodně vykonala stran vlastní obranyschopnosti: spitfiry, radary, protiletadlové kanóny, kryty apod. Fakticky byla Mnichovská dohoda popřena v detailech už na jednání velvyslanců v Berlíně: rozhodlo se, že nebudou plebiscity na sporných územích, nebudou povolány mezinárodní jednotky atd. V následujících měsících nebyla přijata ani mezinárodní garance nových hranic, protože Hitler o to neměl zájem. (Přitom právě tyhle záležitosti spolurozhodly o čs. rozhodnutí Mnichovskou dohodu přijmout.) Technicky však byl Mnichov porušen až 15. března (jakkoli stran garance se Chamberlain a Daladier mohli vymluvit na to, že ČSR přestala existovat už o den dříve - vyhlášením slovenské samostatnosti). Pak ovšem došlo ke změnám, během několika dnů. Obě mocnosti garantovaly Polsko, a poté Řecko a Rumunsko. První z garancí nakonec přivedla o necelý půlrok později obě země do války. Polsko československému vedení zamotalo v září hlavu: s jeho účastí na napadení ČSR vojenské plány nepočítaly. Proto Beneš v kritické chvíli slíbil Polákům odstoupení sporného Těšínska. To se pak skutečně stalo, už za změněné situace. Ale nakonec po 15. březnu směřovali čs. vojáci právě do Polska, protože bylo zřejmé, že je další zemí na Hitlerově programu. Kdyžtak Ti ještě napíšu víc (anebo to můžeme probrat ústně). Teď se vrhám na další dotazy. Měj se fajn, Vítek

Jsem rád, že jste se na tohle zeptal. Víte, ona celá ta otázka, zda jsme se měli bránit, je taková "falešná" (jakkoli to slovo, zásluhou jednoho vysoko postaveného českého politika, opravdu nemám rád...). Beneš několikrát signalizoval, že v "krajním případě" je připraven se části pohraničí vzdát: v rozhovoru s britskými novináři počátkem roku a poté 15. září v rámci tzv. "Nečasovy mise" do Paříže. To samozřejmě jakoukoli následnou vůli k odporu podlamovalo. Otázka "objednaného ultimáta" není dodnes zcela vyjasněna, když o něm mluví francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet ve svých memoárech a podle britských dokumentů o tomtéž informoval vyslance Newtona "kdosi z ministerstva zahraničí", jehož identita zjevně měla zůstat pro futuro utajena. Ultimátum jsme nakonec 21. září přijali, pak došlo k demonstracím, Hodžova vláda odstoupila, ovšem ta nová, vedená Syrovým, rozhodnutí své předchůdkyně nerevokovala. 23. září byla vyhlášena mobilizace, na britsko-francouzské doporučení, ovšem čs. vláda dále ujišťovala Londýn a Paříž, že její ochota předat pohraničí trvá... Byla to taková černá komedie, kterou tady politické vedení hrálo s obyvatelstvem, které se připravovalo k válce. Zatímco se se značným nadšením rukovalo, vláda v Praze se zabývala tím, co znamená oněch 50 % a které konkrétní oblasti budou odstoupeny. Samozřejmě byla snaha zachránit zemi v obranyschopné podobě, tj. s hraničními pevnostmi. Nakonec ovšem, jak víme, nic takového uhájeno nebylo, ale to se nerozhodlo v Mnichově, nýbrž až na jednáních v Berlíně, kde už čs. zástupci byli jednoznačně závislí na Němcích. Stanovení tzv. 5. pásma znamenalo, že např. na severu se nová hranice posunula kousek za Mělník...

Stalinův Sovětský svaz sledoval především vlastní zájem. To samo o sobě je v mezinárodní politice normální, ovšem otázkou je, jak později svou politiku interpretoval. K tomu všemu viz mé odpovědi výše, resp. samo o sobě by to bylo tématem na článek. Samozřejmě válka mezi Německem na jedné straně a Francií a Británií na straně druhé Stalinovi naprosto vyhovovala. Nelze to však už říci o situaci, kdy Francie se v roce 1940 během šesti týdnů zhroutila, Britové ustoupili za Kanál a Německo se stalo kontinentálním hegemonem, kterému mohl čelit právě jen SSSR. Stalin ještě na přelomu roku 1940-41 stál o nové rozhraničení sfér vlivu, v širším měřítku, ovšem konkrétní požadavky, které Molotov přednesl na podzimních jednáních v Berlíně, připadaly Hitlerovi skandální (vojenské základny na Bosporu, ve Skagerraku apod.), a tak 10. prosince 1940 rozhodl o Barbarosse. Zároveň se i Stalin připravoval na válku, ale pravděpodobně s ní počítal až pro rok 1942.

Dobrý den, vždycky je těžké odpovídat, co by se stalo kdyby... A čím je ten časový horizont vzdálenější klíčovému "kontrafaktuálu", tím širší je spektrum možností a s tím klesá i váha či smysluplnost takových "prognóz minulosti". S odmítnutím Mnichovské dohody, resp. už i předchozího nátlaku Británie a Francie na odstoupení pohraničí, by ovšem automaticky nebyla rozpoutána celoevropská válka. Došlo by pravděpodobně ke střetu dvou zemí (za předpokladu, že Polsko by bylo uspokojeno odstoupením Těšínska a Maďarsko by nezaútočilo), který by nepochybně skončil německým vítězstvím - a nejspíš i následným zřízením nějakého "protektorátu". Západní mocnosti by zůstaly stranou - pokud by ovšem pobouření veřejnosti nevedlo ke změně tamních vlád. Na to, zda by se tak bylo stalo, je ovšem skutečně těžké odpovědět, ale ta pravděpodobnost určitě není zanedbatelná. K celoevropskému konfliktu by však nejspíš tak jako tak později došlo, protože Hitlerovy územní ambice nebyly ziskem českého pohraničí uspokojeny - to bylo zjevné i z Mein Kampfu. S pozdravem VS

Já s Vámi v principu souhlasím, ovšem nalézt řešení v roce 1919 by bývalo nebylo jednoduché. Vítězné mocnosti na jednu stranu proklamovaly právo národů na sebeurčení, na druhou stranu v některých případech byla vzata v potaz životaschopnost nového státu. Přirozenoprávní princip (sebeurčení) byl v československém případě kombinován s historickoprávním (historické hranice českých zemí) a řekněmě eficientním (aby nebyly přerušeny železnice, silnice apod.). Beneš navrhoval už v Paříži, že zejména výběžky s vysokým procentem Němců mohou být odstoupeny, ovšem nestalo se tak. Výsledkem bylo, že český národ měl v novém "národním" státě jen velmi těsně přes 50 %, což byl jeden z pragmatických důvodů teze o jednotném československém národě. Mnichovskou dohodu lze snad vnímat i takto, až na to, že se vše stalo pod nátlakem, s hrozbou napadení atd. A problém také je, že po stanovení nové hranice se do Německa náhle dostalo na 800 000 Čechů a navíc několik set tisíc demokraticky smýšlejících Němců, kteří preferovali žít raději v demokratické Československé republice než v nacistickém Německu (trochu schematicky lze říci, že to byli zhruba ti, kteří nevolili Henleinovu Sudetoněmeckou stranu).

Dobrý den, skoro si nejsem jistý, zda má smysl komentovat výroky politiků o historii. Zpravidla o věcech vědí jen málo, ale o to suverénněji o nich hovoří. Mohl bych citovat řadu příkladů, ale oni si to ve své zaneprázdněnosti stejně nepřečtou.... "Es kommt der Tag" byla věta pronášená nacisty i henleinovci - v tom smyslu, že "nespravedlivý" mír z Versailles bude zvrácen, resp. "útlak" v Československu skončí - tj. přijde den, kdy Německo znovu dosáhne své velikosti, Sudetští Němci budou "osvobozeni" apod. Za osvětimskou lež označujeme nepravdivá revizionistická tvrzení, že v Osvětimi byl jen běžný "internační" tábor a žádné plynové komory a krematoria tam neexistovaly, či obecněji že Židů bylo zabito podstatně méně než 6 milionů atd., atp. Že se Češi jako národ vždycky "poserou", bych si netroufl říci - třeba s ohledem na tisíce statečných vojáků a odbojářů, kteří bojovali proti nacismu a nemalá část z nich při tom zahynula. Že však česká politická elita i velká část veřejnosti pod nátlakem zpravidla upřednostní kompromisní řešení a ústupky i v zásadních principiálních otázkách (pod heslem "Nějak bylo, nějak bude...") před marným heroismem (Polsko), to se v minulosti opakovaně potvrdilo. S pozdravem Vít Smetana