Ondřej Leinert: Paroubek se pro ČSSD stává přítěží

Senátní volby skončily a poražení politici se vítězně poplácali po zádech. ČSSD se holedbá tím, že získala o pět křesel více, ale jestli má být pro naši největší levicovou stranu úspěchem fakt, že její modrý rival získal nad Senátem kontrolu, pak je něco v nepořádku. Pro Jiřího Paroubka znamená pět nových senátorů osobní vítězství, pro ČSSD je to však vítězství Pyrrhovo.

ČSSD se raduje z další prohry

Kdyby teď někdo točil reklamu na sociální demokracii, patrně by křičel do tuzemského světa "polepšili jsme si!", aby tak podvědomě vytvořil dojem, že v podstatě není nic lepšího než prohrát 6 ku 14. Byla by to reklama myšlenkově velmi prostá, ale právě tak na mne současný postoj ČSSD působí. Sociální demokraté prožívají špatný rok. Po loňské "terapii Paroubkem", kdy úředníka, kterému lidé nerozuměli, Špidlu, a hocha, kterému zas nevěřili, Grosse, nahradil v Lidovém domě konečně lidový a rázný prototyp politika, se začalo projevovat jisté vyhoření paliva.

Jiří Paroubek zjevně má své limity, občas podléhá svým emocím a pragmatismu, gesty lacině kopíruje Schrödera, bonmoty zas Zemana. Ačkoli ČSSD na komunální úrovni velmi často spolupracuje s ODS, v Poslanecké sněmovně je toto Paroubkovým přidružením ke komunistické frakci prakticky nemožné. Ne snad, že by ostatní strany nehlasovaly někdy stejně jako KSČM, Paroubek to ale jediný nahlas deklaroval, čímž stranu na vládní úrovni neuváženě postavil mimo zelené, lidovce a ODS, respektive Mirka Topolánka, protože mnozí občanští demokraté by se spolupráci s ČSSD zřejmě až tak nebránili. Nebránili by se však ještě tím spíš, kdyby jejich potenciální partner nestavil mezi oranžovou a rudou rovnítko.

ČSSD zkrátka k tomu, aby byla moderní levicovou stranou, nemůže sklouzávat k extrému. Protože extrém bude ve společnosti vždy jen minorita. A minorita ve většinovém volebním systému vždy drtivě prohraje, viz nulový výsledek KSČM o posledním víkendu. Viz nedávná jednoznačná prohra Volena Sidorova v bulharských prezidentských volbách, viz Le Penovy pokusy ve Francii.

Vítězové a poražení

Pokud někdo v senátních volbách vedle ODS zvítězil, byla to uskupení NSK a SOS. Měla jedinou ambici a tu naplnila. Zcela naopak propadla Politika 21. Když se před týdnem Jana Bobošíková na obrazovce ČT radovala z čtvrtého místa Pavly Topolánkové, byl to podobný typ radosti, jako teď předvedl Jiří Paroubek. Ani Straně zelených nelze věřit pochvalná slova, osobnostní potenciál této malé strany byl však ve většinovém systému k nevalnému výsledku odsouzen předem.

Zelení nedisponovali kandidáty se zajímavým politickým CV. Měli sice několik mediálně relativně známých tváří (Jiří Dědeček či Pavel Klener), ale zas ne tak známých, jako například Tomáš Töpfer. Kromě toho, zelení jsou pro lid stále nováčky a tak trochu nečitelnou stranou. Co vlastně čekat od písničkáře či onkologa kandidujících za stranu, kterou jsme pořád ještě prakticky neviděli "v akci"? U takového Töpfera si byli voliči jisti pravicovou příslušností, což je v Praze velmi dobrý předpoklad k úspěchu. Když se k tomu jako bonus přidá popularita vydobytá v jednom z nejúspěšnějších domácích seriálů, ideální kandidát je tu.

Senátní volby potvrdily, že český volič má rád předvídatelné a dospělé. V tomto smyslu Paroubkovo politické kličkování utrpělo těžkou prohru. A jestliže je ona prohra vykládána za vítězství, plete si tak Jiří Paroubek na sebe další bič. Z velkého vůdce se stal jen malý egoista, který je spokojen, když velká strana dosahuje malých výsledků.