Jiné případy povinného odkupu

Forma akciové společnosti se hodí zejména pro větší druhy podnikání, kde není kladen důraz na osobní vlastnosti společníků. Historicky vznikla akciová společnost právě jako konstrukt, na základě kterého došlo ke kumulaci kapitálu pro účely nějakého projektu nebo podnikání. Akcionáři tak mnohdy nemají žádný osobní vztah ke společnosti jako takové, svůj vklad považují většinou za investici. S touto kapitálovou povahou pak souvisí také jednoduchý proces převodu podílu na společnosti, který je pro akciovou společnost typický.

Právě díky jednoduché převoditelnosti neobsahuje právní úprava akciové společnosti takové možnosti ukončení účasti akcionáře jako u společností osobních nebo smíšených. Akcionář má mít vlastně vždy právo ze společnosti vystoupit tak, že prodá své akcie. Jaké má však akcionář možnosti, pokud pro jeho akcie neexistuje trh, nebo když je jeho podíl nezajímavý pro potencionální kupce vzhledem ke své velikosti? Akcionář sice nemůže svoji účast ve společnosti jednoduše vypovědět, za určitých okolností však může požadovat ukončení své účasti ve společnosti resp. společnost sama nebo ostatní akcionáři mají ze zákona povinnost jeho akcie odkoupit.

Jedná se ovšem zejména o situace, kdy další setrvání ve společnosti je pro akcionáře nevýhodné až neúnosné. Což může nastat zejména tehdy, když jsou prokazatelně porušeny zájmy akcionáře. Ustanovení § 89 a násl. ZOK upravuje zvláštní práva společníků ovládané osoby. V případě, že ovládající osoba využívá svého vlivu v ovládané osobě (společnosti) způsobem, v jehož důsledku dojde k podstatnému zhoršení postavení ostatních akcionářů a není proto možné po nich spravedlivě požadovat, aby v akciové společnosti setrvali, je každý akcionář, který není ovládající osobou nebo osobou jí ovládanou, oprávněn požadovat, aby od něj ovládající osoba jeho podíl odkoupila za přiměřenou cenu.

Další situace, za kterých může akcionář realizovat ukončení své účasti, aniž by sám musel hledat kupce, souvisí s podstatnými změnami ve společnosti.

V prvním případě se jedná o změny ohledně akcií samotných. Rozhodne-li valná hromada o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na evropském regulovaném trhu nebo o změně druhu akcií či o omezení převoditelnosti akcií, musí pak akciová společnost do 30 dnů ode dne zápisu těchto skutečností do obchodního rejstříku učinit tzv. veřejný návrh smlouvy. Tímto návrhem nabízí společnost oprávněným osobám, tj. akcionářům, kteří pro tyto změny nehlasovali, že odkoupí jejich akcií. Výše protiplnění musí být přiměřená hodnotě účastnických cenných papírů, což se dokládá posudkem znalce. Akcionáři společnosti, kteří hlasovali pro některou výše uvedenou změnu, následně koupí od společnosti cenné papíry, které společnost v rámci povinného odkupu nabyla, a to podle poměru jmenovitých hodnot jejich akcií nebo podle počtu kusů jimi vlastněných akcií. To neplatí, jestliže společnost může prodat akcie výhodněji. Další podrobnosti povinného odkupu upravuje § 333 a násl. ZOK.

Akcionáře může také citelně zasáhnout změna majoritní účasti v akciové společnosti. Pro společnosti, jejichž účastnické cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu v České republice, řeší tuto problematiku zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí. Povinnost nabídky zde však nestíhá společnost samotnou, ale toho, kdo získá rozhodný podíl na hlasovacích právech ve společnosti. Právě tento nový akcionář musí učinit nabídku ostatním akcionářům. Rozhodným podílem na hlasovacích právech společnosti je podíl představující aspoň 30 % všech hlasů spojených s účastnickými cennými papíry vydanými společností. Problematika povinných nabídek je na samostatné téma, ohledně protiplnění je však nutno zmínit, že musí odpovídat alespoň nejvyšší ceně, za kterou nový akcionář nabyl v posledních 12 měsících před vznikem nabídkové povinnosti účastnické cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí.

Zvláštním případem nuceného ukončení účasti akcionáře může být také zrušení a likvidace společnosti jako takové. Podle § 93 ZOK soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci, jestliže nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky. I když se může zdát toto řešení fatální, lze si představit akciovou společnost, ve které dojde k patové situaci – akcionáři nejsou schopni nalézt společnou řeč při důležitém hlasování a současně nechtějí svůj podíl prodat, nebo je jejich podíl svým způsobem neprodejný. Ostatní akcionáři nemají vlastně jinou zákonnou možnost jak „problematického“ akcionáře ze společnosti vyloučit. Ne vždy totiž struktura podílů dovoluje jít cestou nuceného přechodu účastnických cenných papírů (tzv. squeeze-out), pro který je třeba disponovat 90procentním podílem na kapitálu a hlasovacích právech společnosti. V úvahu pak mnohdy nepřichází ani tzv. nepravý squeeze-out, kdy jsou menší akcionáři „vytlačeni“ ze společnosti v rámci fúze.

Tímto se dostáváme k opačné problematice. Jak může společnost nebo ostatní akcionáři nuceně ukončit účast jiného akcionáře ve společnosti – pokud tedy zapomeneme na squeeze-out? Společnost tak může a vlastně musí učinit, pouze pokud je akcionář v prodlení se svou vkladovou povinností. Takovýto akcionář je nejprve vyzván k plnění dle ustanovení § 345 ZOK. Po marném uplynutí lhůty pak prodlévajícího akcionáře představenstvo vyloučí ze společnosti a vyzve jej, aby v přiměřené lhůtě odevzdal zatímní list, byl-li vydán.

Jiná možnost vyloučení akcionáře není zákonem předvídána, což je vcelku logické, protože akcionáři nemá vůči akciové společnosti ani vůči ostatním akcionářům jinou povinnost, než povinnost vkladovou. Jak bylo zmíněno již v úvodu, akciová společnost má kapitálový charakter a nelze s ní tedy spojovat prvky společností osobních, kde je kladen důraz na loajalitu společníků ke společnosti. Formu společnosti je tak nutné zvolit s přihlédnutím k těmto aspektům.