I když jsou dopady pandemie na firmy zatím poměrně malé, příští rok nás čeká vlna insolvencí. Podle Petra Smutného, partnera poradenské firmy PwC, který se specializuje na restrukturalizace firem, jim dojdou peníze. „Když máte pokles zakázek, tak inkasujete pohledávky, spotřebováváte zásoby a postupně tak ještě získáváte hotovost. Takže nyní firmy jedou z úspor, z pracovního kapitálu, který měly naakumulovaný. Úspory ale jednou dojdou,“ říká v rozhovoru pro HN.

Je podle něj také na čase, aby stát omezil plošné platby firmám na platy zaměstnanců, kteří jsou doma. Mají být více cílené. „Máme řadu zákazníků z oboru výrobních firem, které mají problém s nedostatkem lidí. Musíme zvýšit flexibilitu, abychom byli schopni na ty situace reagovat. My také nemůžeme sehnat lidi,“ přiznává Smutný.

HN: My jsme se tu u vás loni potkali na úplném začátku pandemie, když se zavíraly první továrny. Jak byste z pohledu české ekonomiky těch posledních dvanáct měsíců zhodnotil?

Když jsme o tom před rokem hovořili, tak bylo všeobecné očekávání, že je to něco sezonního, co odezní. A že se ty výpadky dají dohnat. Tehdy málokdo očekával, že se to vrátí.

HN: Tedy že se tu budeme po roce bavit ve velmi podobné situaci.

Ona ta situace ale není podobná. Je mnohem horší. Předtím jsme očekávali, že se v řádu měsíců vrátíme k tomu, jak jsme žili předtím. Dnes už tušíme, že se tam pravděpodobně nikdy nevrátíme.

HN: Nikdy?

Pravděpodobně ne. Pravděpodobně už nebude moci člověk s průměrnou mzdou jezdit několikrát za rok na zahraniční dovolenou. Normální lidé si už nebudou moci dovolit to co dřív. Kvůli tomu, kolik se tu vytisklo peněz, se dřív nebo později sníží reálná mzda a může dojít ke znehodnocení úspor… Tu dimenzi změny, která se nastartovala, si dnes těžko umíme představit.

HN: V čem je ta dimenze tak výjimečná?

V tom množství peněz, které se vytisklo v Evropě nebo v Americe. Ty se musí někde utratit. Všechno tak inflačně půjde nahoru. Už nyní vidíme, že raketově rostou ceny surovin, jako jsou měď, PVC nebo i dřevo, což se promítne do cen výrobků. Za tu korunu, kterou mám dneska, si za pět let koupím zkrátka méně. Ty deficity se musí nějak zaplatit a reálně tak lidé budou mít méně peněz.

Petr Smutný (52)

Je považován za jednoho z největších tuzemských expertů na restrukturalizace. Je partnerem PwC, kde působí jako vedoucí restrukturalizačního oddělení pro region střední a východní Evropy a zastává i funkci provozního ředitele pro Česko. Poradenství ohroženým firmám v Česku i Evropě se věnuje přes 25 let. 

HN: To nezní moc optimisticky. Co názory některých lidí, že po otevření lidé naběhnou do obchodů a ekonomiku nastartuje zadržovaná spotřeba?

Budeme tu zažívat velmi paradoxní vývoj. Můžeme zažít velký růst firem, průmysl může jít nahoru a souběžně budou mít firmy problémy a přijde vlna restrukturalizací a konkurzů. Je pravda, že je tu obrovská zadržená poptávka. A když se to uvolní, přijde nákupní vlna. Ale dlouhodoběji podle mého lidé budou spíše opatrní. Proto říkám: utrácejte, investujte. A řídil bych se pravidlem, že dluh vám nikdo nevezme.

HN: Jaké sektory jsou zatím nejvíc postiženy?

Určitě služby, cestovní ruch, letecká doprava. O tom všem víme. Ale to všechno nejsou sektory, na kterých naše ekonomika stojí, reprezentuje to možná 10 až 15 procent HDP. To, že se létá o 80 procent méně, samozřejmě bolí. A myslím si, že se dlouho nebude létat tak jako dříve. Ani v roce 2022, některé cestovky počítají až s rokem 2023. Ten náběh bude pozvolný. Je možné, že se na dřívější hodnoty cestování a turismu dostaneme až třeba v roce 2025.

HN: Je tu nějaký obor průmyslu, který krize postihla a o kterém se moc nevědělo?

Podle toho, co vidím na trhu, nebo podle toho, kdo se na nás obrací o pomoc, tak je toho zatím minimum. Například ve srovnání s předešlou krizí. Problémy začínají mít některé firmy z automobilového průmyslu, pár strojírenských podniků, výpadky hlásilo i stavebnictví, ale často je to kvůli tomu, že sem nedostanou dělníky z Ukrajiny. Vždy je tam nějaký jeden impulz, pokles maximálně o 20 procent a podobně. Ale není to jako v minulé krizi kolaps poptávky. Ano, budou tu dlouhodobé dopady, musí se přenastavit kapacity, nasmlouvané ceny i to, kde berete zdroje. Ale neříkal bych tomu krize, spíše takové vylaďování.

HN: Když vás tu tak poslouchám, tak mi to tak strašné nepřijde. Není ta vaše černá vize z počátku rozhovoru příliš pesimistická?

Ona není tak pesimistická.

HN: Velká inflace a znehodnocování peněz optimisticky příliš nezní.

Ale to je faktor toho, že se tu vytiskly peníze. A splácet tady bilion korun, to je na mnoho let. Nástroje, kterými se to reguluje, jsou vývoj měnových kurzů a cílování inflace. Nebudeme mít pravděpodobně inflaci dvě procenta, ale třeba pět nebo deset procent. Bude to bolet, ale je to obvyklý způsob, jak se s takovými věcmi stát vyrovná, přes kurz nebo přes inflaci.

HN: Když se podívám na poslední rok, tak v insolvenci skončilo minimum firem. I když tu máme pandemii, firmy nekrachují.

Nekrachují. V západní Evropě je pokles insolvencí 70 procent, na Slovensku 50 procent, u nás je to také významně méně. Je to způsobeno kombinací toho, že firmy měly možnost vstoupit do ochranného moratoria, po určité období nemohli věřitelé podávat insolvenční návrhy a nemusí je na sebe dávat ani samy společnosti. Podle mého ale firmy, které by do insolvence jinak spadly, tam stejně skončí. V některých zemích už mají obavy ze zahlcení soudního systému, protože byl ten příliv krachujících firem pouze zadržený. A vymýšlí, jak to odřídí v čase.

HN: O tom se uvažovalo i u nás, ale nějak se s tím nepokročilo.

No u nás se dopředu moc nekouká. Ale jednoznačně to přijde. Možná ne na podzim, ale ode dneška za rok tu budeme mít násobně víc insolvenčních řízení než nyní.

HN: Proč za rok? Na to, že to přijde, vlastně všichni čekají od první vlny. Nejdříve měly firmy začít krachovat v létě, pak na podzim, pak že začnou banky vypovídat úvěry od ledna. Ten narativ už tu je opravdu dlouho.

Vše zatím odkládala různá moratoria…

HN: … ale těch ve finále využilo poměrně málo firem.

Když máte pokles zakázek, tak inkasujete pohledávky, spotřebováváte zásoby a postupně tak ještě získáváte hotovost. Takže nyní firmy jedou z úspor, z pracovního kapitálu, který měly naakumulovaný. Úspory ale jednou dojdou. A banky jsou čím dál méně ochotné půjčovat nové peníze.

HN: Proto tu jsou ale státní záruky na úvěry. Ty poskytuje exportní pojišťovna EGAP a Českomoravská záruční a rozvojová banka.

Ale to je zase poměrně drahé. Jsme nyní v období, kdy firmy už znají svoje výsledky za loňský rok. A třeba až nyní zjišťují, že jsou vlastně insolventní. Do června na sebe ještě nemusí podávat návrh na insolvenci.

HN: Čekal jsem, že budou ke svým klientům přistupovat ostřeji banky. Ty ale nakonec insolvenční návrhy téměř nepodávají.

Ale ty nemohly nic dělat. Kdyby byly tvrdší, tak by šly proti sobě. Jim také nezbývá nic jiného než dát firmám čas a šanci. Nevíte, jestli je razantnější přístup z dlouhodobého hlediska lepší.

HN: Jak byste celkově zhodnotil státní pomoc firmám? A těch slibovaných 1,1 bilionu korun?

K tomu číslu se nebudu vyjadřovat. Je to jen součet několika bublin. Nicméně zaplať pánbůh, že aspoň něco přišlo. Myslím si ale, že je ten systém příliš složitý, přišlo to pozdě a že to mohlo být cílenější. Peníze se použily i tam, kde to řekněme mohlo změnit rizikový profil některých úvěrů a mohlo to pomoci i komerčním bankám, které si tak vyřešily svůj problém.

HN: Myslíte tím státní záruky? Kdy se daly spolu s novými penězi zčásti přefinancovat i starší úvěry, které se v období covidu staly rizikovými?

Přesně tak. To jsou ale opět ty věci, které oddálily insolvence.

HN: Co měl stát udělat? Dát víc hotovosti? Dorovnávat firmám určitý podíl obratu?

Dorovnávání obratu se mi moc nelíbí. Záleží, v jakém jsme segmentu. U hospod bude to řešení významně odlišné než u průmyslových podniků. Pokud má hospoda pět zaměstnanců a má pronajaté prostory, je možná lepší zaplatit náhrady v nezaměstnanosti pěti zaměstnancům než jim tady platit nájemné a veškerý provoz. Z toho benefituje jen vlastník nemovitosti. U průmyslových podniků bych jim pomohl k tomu, aby měly dostatek pracovního kapitálu. Účelově bych ale zamezil, aby se přefinancovávaly staré úvěry. A půjčoval bych peníze do podniků, které jsou fundamentálně životaschopné. Ne do těch, které řeší problémy, jež měly už před covidem.

HN: Jak by měla státní podpora vypadat nyní?

Teď bychom měli připravovat postcovidové financování. Stát by měl přemýšlet o tom, jak dodat peníze firmám, které se dostanou do problémů a které stojí za to oživit. Například spolu s věřiteli či dalšími subjekty.

HN: Mělo by to být připraveno dopředu?

Samozřejmě.

HN: A bude to tak?

Snad ano. Je tu třeba nástroj preventivní restrukturalizace, která má probíhat mimo insolvenční řízení. Ta má už nějaká pravidla, která například bankám umožní poskytnout další financování, získat další zajištění, odepsat část dluhů a další. Má to motivovat podnikatele, aby svou situaci řešili dostatečně dopředu. Tento nástroj už od července poběží v Rakousku. U nás se na ní ale na podzim zastavily práce, přitom to mělo být na jaře hotové. Kapacita ministerstva spravedlnosti je malá a priority jsou jinde. My jako PwC jsme na tom například pracovali na Slovensku, kde na vytvoření legislativy získali evropské peníze.

HN: Opět se vrátím k zárukám. Proč na financování problémových firem nestačí současné státní záruky od pojišťovny EGAP a Českomoravské záruční a rozvojové banky?

Zaprvé jsou zde omezení kvůli státní pomoci, která je umožňují jen do konce roku. Navíc zde platí přísnější pravidla. Můžete poskytovat jen obvyklé úvěry. Ale když jste v reorganizaci, tak potřebujete jiné nástroje. Podívejte se na ostravskou Liberty. Obrovská firma, akcionář pravděpodobně zkrachuje. A co se bude dít? I stát se musí zamýšlet, jaký bude jeho přístup, když tam jsou tisíce zaměstnanců a zaručil se za úvěr za dvě miliardy.

HN: Proč bylo využívání těch záruk relativně malé?

Bylo to velmi drahé. Ty úvěry mohly mít přirážku až 10 procent (jedná se o víceleté úvěry, poplatky za první a druhý rok jsou významně nižší, pozn. red.). To je poplatek navíc, který musíte zaplatit, než úvěr vůbec začnete čerpat. Takže když potřebujete 100 milionů, tak musíte zaplatit 10 milionů dopředu. A to jsou pro řadu podniků obrovské peníze.

HN: Stát nakonec největší záruky poskytl firmám z cestovního ruchu, které je vůbec neměly původně kvůli vysokému riziku dostávat. Jako Smartwings, Leo Express, RegioJet… Bylo z makroekonomického hlediska nutné je zachraňovat?

K tomu se nebudu vyjadřovat.

HN: Jaký způsob státní pomoci je nejvíce efektivní?

Nechci to dostávat do politické úrovně. Ale potřebujeme stabilní a předvídatelné prostředí. Aby podnikatelé věděli, jaká pravidla tu budou příští rok. Nevím, jak se dívat na to, když tu stát najednou vypnul aparát a získat stavební povolení nebo zaregistrovat si auto bylo možné dvě hodiny dvakrát týdně. Stát musí fungovat a podporovat vše naplno. To je to, co lidé a podnikatelé potřebují.

HN: Už před rokem jsme se bavili o tom, že firmy volaly po jednotném nastavení takzvaného kurzarbeitu, jako to mají v Německu. Stát absenci zákona lepil s pomocí programů Antivirus, nyní to vypadá, že by snad mohla být mezi poslanci shoda, jak dál.

Vůbec nechápu, jak je možné, že to ještě není schválené. Na druhou stranu jsou tu nápady, že to bude takový neustálý plovoucí mechanismus, po kterém budu moci jako firma sáhnout, když budou problémy. To by také bylo špatně. Všichni mají pocit, že stát je nekonečně hluboká kapsa. To tak není. Všechny tyto instrumenty musí být časově omezené, aby nenarušovaly prostředí. Musí to být na specifické situace a krátkodobě. A nyní už na to u nás může být pozdě.

HN: Proč? Jak dlouho má podle vás stát takový systém vůbec udržovat v provozu? Zaznívají hlasy, že nezaměstnanost je stejně příliš nízká a řada firem nemá lidi.

To jste si odpověděl sám. Ta nízká nezaměstnanost je tu i proto, že se lidem víc vyplatí sedět doma na programech než jít zpátky pracovat. U těch programů by tak měl být nastavený nějaký strop. Kurzarbeit má poslat peníze do odvětví, kde je to potřeba a kterým potřebuje nějakým způsobem ulevit. Ale když je hospoda rok zavřená a mám tady místo ve fabrice, kde chodí management o víkendech k lisu, protože nemá pracovníky…  Lidé prostě nemají motivaci hledat práci. A stát se musí chovat ekonomicky.

HN: Takže byste programy jako Antivirus začal omezovat?

Určitě. Zmrazilo to ten současný stav. Je tu nejistota, nikdo nechce udělat žádné rozhodnutí. K žádnému plošnému propouštění až na pár výjimek nedošlo. Minimálně u výrobních podniků, osekali se maximálně agenturní pracovníci. Ale tam je to z podstaty věci, proto je mám, abych měl tu flexibilitu. To je zdravé.

HN: Jak stanovit obory, které mají státní peníze dostávat? V Česku to bylo chaotické a často je dostali ti, kteří nejvíce křičeli. Například vlekaři.

Já bych šel tam, kde je to pro ekonomiku podstatné. Vlekař stejně pracuje čtyři měsíce a zbylých osm má jinou práci. Je to podstatné? Není. Máme řadu zákazníků z oboru výrobních firem, které mají problém s nedostatkem lidí. Musíme zvýšit flexibilitu, abychom byli schopni na ty situace reagovat. My také nemůžeme sehnat lidi. Zdvojnásobujeme kapacitu v Ostravě, protože v Praze kvalifikované lidi neseženeme.

HN: To vám covid přihrál tolik nového byznysu?

Obratově na tom budeme podobně, ale celkově je situace meziročně lepší. Máme třeba jedno technologické oddělení, které dostalo požadavek od zákazníka zdvoj- až ztrojnásobit kapacitu. Ze 30 lidí teď jedou na 70, a až to zastabilizují, tak pojedou na stovku. Nyní tak máme otevřených přes devadesát volných pozic. A ty lidi jen těžko seženeme. Ale kvůli covidu se obecně mění i další věci. Máme například nového kolegu, který přišel mimo jiné kvůli tomu, že nebyl v předchozím zaměstnání rok fyzicky v práci. Dřív by s vámi vyjednával bonusy. Teď je ten bonus to, že sem může chodit. On nenáviděl svoji židli.

HN: Ovlivnil Česko i nedostatek zahraničních pracovníků?

Určitě hodně. Dostat se na Ukrajinu a zpátky nebylo téměř možné. Na hranicích byly několikadenní fronty. My máme projekt na Slovensku, pracujeme na záchraně chemičky Fortischem. Abych mohl přijet, potřebuji povolení ministra hospodářství, hlavní hygieny a samozřejmě test. Získat ta první dvě razítka nebylo vůbec jednoduché. A to se bavíme pouze o Slovensku. Navíc je to výlet na dva dny. Nejdřív musím jet na Moravu, tam se vyspím, abych se druhý den vešel do těch 12 hodin, které tam mám povolené.

HN: Co mají podle vás firmy v současné situaci dělat, je čas na nějaké větší změny do budoucna?

Teď je čas přemýšlet nad tím, jak to bude dál. Jsme na prahu změny toho, jak bude ekonomika, svět, spotřeba, prostě vše fungovat. Měli bychom přemýšlet. Ten, kdo se například v automobilovém průmyslu bude držet historie a zavedených systémů, bude si říkat, že takto to fungovalo padesát let a tak to pojede i dál, tak ten bude určitě ohrožený. Elektromobilita celý obor významně změní. A tak to bude i jinde.

HN: Otázka na závěr. Kdy bude lépe?

Už lépe je. Mohlo by být hůř. Hledejte nové způsoby práce, nová odvětví. Já také nemohu přežít jen jako insolvenční specialista. Za posledních deset let je to úplně jiný trh. My proto analyzujeme nové sektory, kde nejsme a kam se můžeme podívat. I my jako PwC se musíme dívat na to, jak se organizovat. Jak vše automatizovat, řídit.