Kritikovi nerovnosti Pikettymu má cenu naslouchat, i když se vším nesouhlasíme

Věhlas ekonoma nemusí být vždy v přímé úměře k praktičnosti i uskutečnitelnosti jeho rad. Je to případ i Thomase Pikettyho? Jeho analýza problému kapitalismu, jak ji nastínil v knize Kapitál v 21. století, v níž pranýřoval rostoucí nerovnost a ukazoval její neblahé důsledky, je extrémně vlivná po celém světě. V ní nastíněné recepty se však v praktické politice neprosadily. Politici, které podporoval a kterým radil (působil například v týmu socialistické kandidátky na francouzskou prezidentku Ségolène Royalové a před čtyřmi lety radil dalšímu levicovému esu Benoitu Hamonovi), se na mocenský vrchol nikdy nedostali. Některé rady pak mají přímo nádech absurdity. Tak působí například nápad, aby Evropská centrální banka jednoduše zrušila státní dluhopisy, kterých už nakoupila za biliony eur, a zadluženým státům tak ulevila až od čtvrtiny dluhového břemene. Piketty ale neváhal a výzvu argumentující větami jako „Máme štěstí, že jeden z našich věřitelů, Evropská centrální banka, se nemusí obávat ztráty svých peněz“ minulý měsíc podepsal.

Jeho rady, které prezentoval v rozhovoru pro aktuální vydání Hospodářských novin, však stojí na realističtější půdě. Podle věty „značnou část státního dluhu zemí eurozóny bude držet Evropská centrální banka desítky let, což bude v praxi znamenat, že jeho financování nebude pro členské státy představovat žádný problém“ lze ostatně soudit, že v propagované odpuštění dluhů ze strany centrální banky ve Frankfurtu ani nevěří. Rozhodně ale věří v užitečnost dalšího růstu role státu v ekonomice, „aby pokračoval trend, který existoval od 19. století“.