Na ohlášeném odchodu Annegret Krampové-Karrenbauerové z čela Křesťanskodemokratické unie je pozitivní snad jen vyhlídka, že jméno příští spolkové kancléřky či předsedkyně CDU snáze vysloví i Neněmci. Jinak náhlá rezignace AKK, jak se z praktických důvodů zkracovalo jméno této političky, nepřináší žádnou úlevu ani její straně, ani vládní koalici se sociálními demokraty a ani vyhlídkám německé politiky.

Důvody odchodu AKK byly zřejmé. Za čtrnáct měsíců v čele CDU se jí nepodařilo prosadit svou autoritu, jinými slovy řečeno, nedorostla do bot své předchůdkyně v předsednické funkci Angely Merkelové. Jedna věc je sedm let řídit vládu v jedné z nejmenších spolkových zemí, Sársku, a druhá pohybovat se teráriem berlínské politiky hemžícím se šelmami číhajícími na svou příležitost.

V řadách křesťanských demokratů se v současné době profilují dvě křídla, jedno spojené s politikou dosavadní kancléřky přesahující až nalevo od politického středu a druhé, více pravicové a konzervativní. Zastánci toho druhého minulý týden pomohli instalovat premiéra v Durynsku − jenže spolu s poslanci za pravicově populistickou Alternativou pro Německo, jejíž předseda v této bývalé části komunistické DDR má notně nahnědlý profil.

Když se pak durynští zástupci CDU otevřeně vzepřeli předsednickému přání AKK vypsat v této spolkové zemi nové volby, nezbylo političce nic jiného než stáhnout prapor. S odstupem nahlíženo je tu další důkaz, že předurčení korunní princové či korunní princezny se málokdy dočkají korunovace.

Co tu ale akutně zbývá, je především krize nástupnictví po kancléřce Angele Merkelové úřadující od roku 2005. Příští volby budou nejpozději za rok a půl a dvě tradiční a největší strany, křesťanští a sociální demokraté, stále nevědí, kdo je do nich povede a s jakým kurzem.