Na začátku studie, kterou provedla Britka Karen McCombová, byly zkušenosti s její vlastní kocourem. „Ráno je schopen mě budit předením, které je až otravné,“ řekla vědkyně pro BBC. „Stačilo trochu zapátrat a bylo zřejmé, že jiní majitelé koček mají stejné ranní zkušenosti.“

Zatímco obyčejné mňoukání lidi k akci nepřiměje, ono neodbytné speciální vrnění podle McCombové lidi často donutí k tomu, že vstanou z postele a jdou dát kočce krmení.

Tým Karen McCombové se domluvil s chovateli koček, aby jejich ranní hlasové projevy nahrávali. Zvukové záznamy, které zachytily jak běžné předení, tak ono naléhavé, pak vědci pouštěli dobrovolníkům, kteří měli určit, do jaké míry na ně to které předení působí.

„Dokonce i lidé, kteří s kočkami nemají žádné zkušenosti, měli pocit, že ono podbízivé vrnění nezní tak příjemně a je naléhavější,“ komentovala to McCombová.

Analýzou vrnění, která byla vyhodnocena jako nejvtíravější, pak vědci zjistili, že – na rozdíl od běžného vrnění - obsahují vysokofrekvenční tóny, které kočky „namixují“ do běžného vrnění. Intenzita těchto přídavných zvuků přitom bývá různá, záleží zřejmě na tom, jak moc naléhavě má vrnění znít.

Jistá podobnost mezi dětským pláčem, na který je lidské ucho citlivé, a specifickým kočičím vrněním, byla známá již dříve. Karen McCombová však nyní soudí, že se kočky naučily specifické vrnění využívat proto, aby přiměly lidi k reakci.

Podle ní takto jednají především kočky, které žijí v domácnosti jen s jedním člověkem. „Samozřejmě nevíme, co se kočkám odehrává v hlavě, ale myslíme si, že se manipulaci lidmi učí a že ji pak docela vědomě využívají,“ říká McCombová.

Jak BBC dodává, vědkyně nyní ví, že byla obětí manipulace vlastního kocoura. „Odpustila jsem mu,“ říká Karen McCombová. „Bez něj by tahle studie nevznikla.“